Nebezpečně krásná

Čtrnáctá Kapitola

Běhala jsem asi hodinu a půl. Po cestě do Toweru jsem si koupila croissant s čokoládovou náplní. Sice to překračuje meze vůči mé dietě, kterou mi napsala trenérka, ale ona tady teď není, takže jí to trochu zatajím.

 Měla mě připravit na jeden závod, ale kvůli kolenu jsme to musely odložit. S mým kolenem je vždycky jenom trápení. Proto jsem si dneska udělala takovou menší odpočinkovou procházku ulicemi New Yorku. Byla jsem cca ulice od Toweru, když z vedlejší uličky vyšel nějaký chlápek.

 „Tady máme novou výpomoc Avengerů. Nejsi na to moc mladá holčičko?" řekl chlápek a opřel se o roh zdi. Změřila jsem si ho pohledem, jestli mám šanci se ubránit, kdyby mě napadl. Nějaká šance tu je a naštěstí větší než jsem si myslela. 

„Nejsem výpomoc. A jen tak náhodou...Nejste moc starý na to, abyste tu zastavoval kolemjdoucí dívky, slečny, ženy?" oplatila jsem mu jeho blbou narážku. Odšťouchl se od zdi a udělal pár kroků ke mně. Všimla jsem si jak zatnul pěsti. 

„Tak co po mně vlastně chcete?" přešla jsem k věci. Jen se zasmál a já za sebou uslyšela, přicházející kroky, mířící ke mně. „U nás ti bude lépe, než u Avengers slečínko" řekl s úsměvem „nemáš kam utéct" dodal. Byla jsem obklíčená cca šesti nebo osmi chlapy. 

„Buď hodná holčička a pojď s námi, nebo to půjde po zlém" řekl hlasitě a rozhodil rukami. „To asi nepůjde" odřekla jsem. Měl na ruce vytetovaný znak chobotnice. Hydra. Jeden se ke mně blížil zezadu a snažil se mě napadnout, ale já jeho útok vykryla. 

Myslel si, že mě jen tak zajmou. Tak lehký jim to neudělám. Odkopla jsem ho dozadu a z tajné kapsy u legín jsem vytáhla menší dýku. Byly v přesile, ale já měla svoje schopnosti, který stejně použiju až to bude nejvíc nutné. Vrhali se na mě jeden po druhým.

 Snažila jsem se vykryt jejich zásady a většinou se mi to podařilo, než jsem dostala pěstí přímo do tváře a já trochu ucouvla. V ústech se mi objevila nepříjemná pachuť krve. Kde se tam sakra vzal? 

Zaútočila jsem na jednoho po mé pravici, který už nestihl vykrýt můj útok a narazil na zeď a už se nezvedl. Jeden se ke mně rozběhl, tak jsem se skrčila a podkopla mu levou nohu, protože bylo vidět, že většinu váhy přenáší na levou. 

Spadl k zemi jako hruška a já do dodatečně kopla do žeber, abych měla jistotu, že už se tak lehko nezvedne. Stoupla jsem a vyplivla krev na zem. Úplně mi hořela tvář po té ráně. Zbývali asi tak čtyři chlapy + ten chlápek ze začátku, takže pět. 

Nebyla jsem jediná, kdo měl zbraň, ale on měl nožík. Šermoval s ním, jakoby s ním neuměl zacházet, ale já to jen tak tak vykryla dýkou a druhého jsem od sebe odstrčila. Kopla jsem ho do břicha a dýkou mu udělala povrchovou ránu na paži. 

Zaujmula jsem útočnou pozici a čekala další útok. Tentokrát se na mě rozběhli tři chlapy zaráz. Nastražila jsem na jednoho nenápadnou past z rostlin a on se do ní chytil. Flákl sebou na zem. Jeej šikula. Nějak jsem se snažila ubránit, ale byly oba až moc silní. 

Jeden mi vyrazil z ruky dýku. Sakra. Ten druhý mě chytil za vlasy a flákl se mnou o zeď a chytil mě pod krkem a zvedl tak, že jsem nedosáhla na zem. „Nehraj si s námi holčičko" zavřel a chytil mě silněji. Jeho kamarád spadl na zem a tekla mu z hlavy krev.

 „Co to sakra?!" rozčílil se a hodil mě na zem. Myslela jsem, že se mi roztříští hlava. Všechno se rozmazalo a pak zaostřilo. Opřela jsem se o ruku, abych se zvedla, ale on do mě kopl a já ležela zase na zemi. 

Než jsem stihla zareagovat, tak na zemi ležel i ten cápek, který do mě kopl a někdo ke mně běžel. Přes loket jsem se dostala na kolena a on mi pomohl. „Jsi v pohodě?" řekl ustaraně James. „Co tu sakra děláš.." divila jsem se. 

„Musíme zpátky na základnu, pak ti to vysvětlím" chytil mě za loket a já si je tak tak stihla vzít svojí dýku a běželi jsme do Toweru. Zaběhli jsme do zadního vchodu a hned do výtahu. Z copu mi do obličeje vypadl tenký pramínek vlasů. 

Naklonil hlavu a dal mi ten pramínek za ucho. Pootočil mi hlavu na pravou stranu a všiml si tam malé ranky, která trochu krvácela, ale byla jen povrchová. Začal šeptat. „Všichni ještě spí, tak ti to ošetřím sám" řekl. 

„Jsem v pohodě, jen jsem se trochu odřela" odsekla jsem potichu a začala též šeptat. Chtěla jsem vystoupit, ale chytil mě za ruku. „Nedopustím, aby se ti to zanítilo" řekl rázně. Povzdechla jsem a on mě pustil. Vzal lékárničku a odešli jsme k němu do pokoje. 

Sedla jsem si na postel a on mi začal ošetřovat tu ránu. „Jak jsi věděl, kde jsem?" zeptala jsem se zvědavě.

 „No abych to uvedl na pravou míru. Prvně jsem šel k tobě do pokoje ti říct, že se nám přesunula mise a dneska máme volno a když jsi tam nebyla, tak jsem šel na místo, kde ráda běháš, ale tam jsi taky nebyla. Ptal jsem se kolemjdoucích a ti mi řekli, že tě viděli tam a tam a tak jsem tě naše a naštěstí v ten správný moment" vysvětlil.

 „Děkuju" poděkovala jsem upřímně a on se usmál.