Pohlcena válkou

24. Kapitola

15. prosince, rok 1978, pohled Remuse

Bylo časně ráno a já seděl opřený o kmen stromu, jen kousek od Vlkodlačí vesnice.

Přes noc napadl sníh a já se tak třásl zimou, protože jsem na sobě místo zimního oblečení měl jen džíny, tričko a staré kecky. Oblečení, které jsem si ke stromu schoval včera, těsně předtím než vyšel úplněk a já se proměnil ve vlkodlaka. Naštěstí jsem si tam také schoval pár obvazů a mast.

Zatímco jsem si obvazoval a mazal četné rány, které jsem si způsobil buď sám nebo byly dílem ostatních vlkodlaků, snažil jsem se nemyslet na to jakým utrpením tento úplněk byl. Druhý úplněk od smrti rodičů, a přesto byl snad mnohem horší než ten první. Bylo mi mnohem hůř; jak fyzicky, tak psychicky.

Poté, co jsem si obvázal poslední ránu, jsem prostě zůstal sedět ve sněhu. I přes tu neskutečnou zimu jsem se nezvedal. Ne proto, že bych byl na to moc líný, nebo protože bych nechtěl, ale prostě proto, že jsem na to už neměl sílu.

Kousek ode mě se ozvalo křupání sněhu pod nohama. Nijak jsem se tím nezabýval. Pravděpodobně to byl jen někdo, kdo se po úplňku vracel zpátky do vesnice.

„Ahoj," ozvalo se po chvilce odněkud z leva a já jsem tak byl donucen odtrhnout oči od sněhu u mých nohou. Stála vedle mě černovláska s tmavou pletí a až zářivě modrýma očima. Byla zachumlaná v zašlé bundě a šále a z rukavice na levé ruce jí koukal kus zkrvaveného obvazu - důkaz, že ani ona neutekla včerejšímu úplňku. Přesto se na mě Samantha trošku soucitně usmívala a podávala mi tlustou deku: „Ať tu nezmrzneš."

S děkovným kývnutím jsem si od ní deku převzal a pořádně se do ní zabalil. Samantha se ohlédla směrem k vesnici. Očividně se rozhodovala, jestli se má vrátit, nebo zůstat se mnou.

Už už udělala jeden krok směrem k vesnici, když se zarazila a se starostí v hlase se zeptala: „Jsi v pořádku?"

Ani jsem nezačal uvažovat o tom, jak na otázku zareaguji, když se Samantha rychle opravila: „Jasně, že nejsi v pořádku, když byl v noci úplněk! Promiň. Myslela jsem to spíš celkově. Minulý úplněk si odsud zmizel hrozně rychle. A pokud vím, tak jsi tady dříve býval častěji a měl jsi na všechny hrozně moc otázek. Teď vypadáš jako hrabák, kterého někdo připravil o všechno třpytivé zlato."

Neodpověděl jsem a jen jsem sklopil oči ke sněhu. Ona nevěděla, co se stalo. O mých a Mayiných rodičích se nepsalo v Denním věštci, ani nikde jinde. Vše už patřilo Smrtijedům.

Ani moje nemluvnost ji však neodradila. Místo toho se posadila naproti mně do sněhu a tiše se zeptala: „Co se stalo, Remusi?"

Oči se mi zalily slzami, ale potom jsem poprvé po více než měsíci (naposledy jsem křičel na Jamese) chraptivě promluvil: „Smrtijedi... zabili naše rodiče..."

Samantha zděšeně pootevřela pusu: „Kdy?"

„23. října," vydechl jsem to datum, které kdysi neznamenalo nic, a přesto jsem ho teď z duše nenáviděl.

„Je mi to moc líto," vydechla Samantha a já si až v tu chvíli uvědomil, že mi zase po tvářích stékají slzy. Nenamáhal jsem se je utírat, protože jsem věděl, že by stejně přišly další.

Samantha si mě pátravě prohlédla, načež se zeptala: „Mluvil jsi o tom se svými přáteli a se sestrou?"

„Ne... Já... nevím, co bych jim měl říct. A... James a Peter se se mnou snažili mluvit, jenže Petera jsem poslal pryč a... na Jamese jsem vytáhl hůlku."

„Proč?" vydechla Samantha zmateně.

„Měl jsem na něj hrozný vztek. Já... Vinil jsem ho z toho, co se stalo. Už vím, že to nebyla jeho chyba, ale prostě..." nevěděl jsem, jak větu dokončit.

„Prostě se bojíš za ním jít, protože jsi mu asi řekl pár dost ošklivých věcí. A nechceš přiznat, že potřebuješ pomoc," doplnila mě Samantha.

„Přesně tak. Jak to víš?" nechápal jsem.

„Taky jsem si něco zažila. Jen to nedopadlo dobře. Ale u tebe je ještě šance. Myslím, že bys měl jít za nimi a nechat je ti pomoct. Mám takový dojem, že tě mají rádi a že o tebe mají strach."

Mírně jsem se pousmál. Po všech těch týdnech to bylo tak nezvyklé a zvláštní. Vydechl jsem: „Jo, já mám taky takový dojem, že je mám rád a chybí mi."

„Tak za nima jdi, ne?" usmála se na mě Samantha.