Pohlcena válkou

13. Kapitola

Moody si s náma rozhodně nebral servítky a ani to, že jsme proti němu byli tři nijak nepomáhalo. Neměli jsme za sebou ještě ani jeden celý měsíc výcviku a on už byl plně vycvičeným bystrozorem několik let.

Navíc nás konečně pustil domů až po čtyřech hodinách, když usoudil, že jsme natolik unavení a omlácený, že už nemá smysl pokračovat.

Cejtil jsem se neskutečně rozlámaně a upřímně jediný po čem jsem teď toužil bylo Mayino objetí a několik hodin pořadnýho spánku.

Přemístil jsem se do Godrikova dolu, přímo před branku, která vedla k nám na zahradu. Ještě než jsem jí otevřel, přelétl jsem náš dům pohledem. I přes únavu a bolest jsem se musel usmát, když jsem si všiml světla, které vycházelo z okna v obýváku. Byla tam. A i když jsem věděl už předtím, že tam bude, stejně mi to dokázalo prozářit celý večer.

Na nic jsem už nečekal, otevřel branku a zamířil rovnou dovnitř.

V předsíni jsem si zul boty, sundal plášť a zrovna jsem se chystal na Mayu zavolat pozdrav, když se v předsíni objevila.

Zacukaly mi koutky při pohledu na mou košili, kterou měla na sobě přehozenou přes tričko. Než jsem ale stačil něco říct, přitáhla si mě za límec košile blíž a políbila mě.

„Ahoj," zaculila se, když se ode mě odtáhla.

„Ahoj," uculil jsem se taky.

Chtěl jsem se jí zeptat, jak se dnes měla a mít nějakou poznámku k tomu, že mi vzala košili, ale nebylo mi to dovoleno. Maya totiž mávla rukou směrem k obýváku a frustrovaně vydechla: „Nemám tušení, kdy a jak se dostal dovnitř."

„Kdo?" nechápal jsem. Maya mě místo odpovědi vzala za ruku a vtáhla mě do obýváku.

Nemusel jsem se ani ptát, kde se ten dotyčnej nacházel. Víc očividný to už totiž bejt nemohlo.

Albus Brumbál se nám rozvaloval na sedačce a cpal se u toho nějakýma žlutýma bonbónama.

Nevěřícně a neschopnej slov jsem se na něj díval, dokud si mě nevšiml: „Á Jamesi, konečně jste doma. Doufal jsem, že tu budete dříve. Ne až v tři čtvrtě na sedm."

„Byl jsem..." zarazil jsem se a potřásl hlavou. Ten člověk se nám rozvaloval na sedačce a ještě mi vyčítal, že jsem nepřišel domů podle jeho představ. Neuvěřitelný.

„Co tu vůbec děláte?" zeptal jsem se nechápavě, když se mi to celé podařilo alespoň trochu v hlavě zpracovat. Podíval jsem se tázavě na Mayu, ale ta jen pokrčila rameny: „Nechtěl mi to říct, dokud nepřijdeš i ty. Vzal si jen v kuchyni citronové bonbóny a sedl si na sedačku."

Podíval jsem se zpátky na Brumbála. Bylo to celé tak absurdní, že jsem nevěděl, jestli mám nadávat nebo se smát.

Bradavickej ředitel zamyšleně sklopil oči k balíčku bonbónů ve své ruce, ale pak mu nejspíš došla Mayina slova a zase vzhlédl: „Ach promiňte, Mayo, ani jsem se nezeptal. Tady je máte zpátky."

„Ne, už si je klidně nechte," odmítla Maya pytlík bonbónů, kterej jí vracel.

„To je od vás velice milé. A teď... Určitě byste oba rádi věděli, proč jsem přišel... Posaďte se prosím," pokynul ke křeslům naproti sedačce, na které pořád seděl.

S Mayou jsme se po sobě podívali, ale nakonec jsme oba ignorovali fakt, že se Brumbál choval, jako bychom my byli u něj doma, a raději jsme se oba posadili.

„Určitě není potřeba zrovna vám připomínat, že žijeme v temné době, kdy se spousta čarodějů obává lorda Voldemorta a jeho smrtijedů," začal Brumbál svou řeč, která vypadala, že bude trvat ještě dlouho.

Zavrtěl jsem hlavou. Opravdu nám nic takového připomínat nemusel.

„Také ale víte, že proti něčemu takovému se musíte postavit. Musíte proti tomu bojovat. Jinak se nikdy nebudete cítit v bezpečí - nikdy v něm opravdu nebudete. Proto jsem založil, samozřejmě s pomocí několika jiných, odboj, který nazývám Fénixův řád," a Brumbálovi při těch slovech zajiskřilo v očích.

„Fénixův řád?" zopakoval jsem po něm, abych se ujistil, že jsem slyšel dobře.

„Ano," usmál se Brumbál.

„To zní jako jméno nějaký sekty," usoudil jsem.

„Jamesi..." pokusila se mě Maya zastavit. Jenže já pokračoval: „Vážně to zní jako jméno nějaký sekty. Vsadím se, že její členové uctívají fénixe a nosej červeno-oranžový kápě, který maj připomínat oheň."

Maya očividně těžko zadržovala smích, ale nakonec - ještě než jsem stihl vymyslet něco dalšího - mě upozornila: „Myslím, že pan profesor nám ještě neřekl úplně všechno..."

„Jo, jasně," prohrábl jsem si pravou rukou vlasy. Stejně jsem ale nemohl přestat myslet na bandu lidí, kteří by se v červeno-oranžových kápích klaněli fénixům. Určitě by byli ten typ lidí, co rádi filozofují:

Co bylo dřív: fénix nebo oheň?

Může fénix hořet?

„...Jamesi?" zaslechl jsem Brumbála a trhl sebou.

„Ano?"

„Posloucháte mě?"

Ne.

„Jasně, že poslouchám," usmál jsem se a v duchu doufal, že se mě na nic neptal.

„V tom případě... Co si o tom myslíte?" zeptal se mě profesor a já už věděl, že jsem nahranej. Pokud se z toho nějak nevykecám.

„Ehm. Co já si o tom myslím? No... Řekl bych, že... Je to geniální nápad. Rozhodně s tím souhlasím!" prohlásil jsem s hraným nadšením a v duchu doufal, že jsem právě nesouhlasil s vražděním štěňátek - Sirius by mi to nedaroval...

Brumbál mě probodl dlouhým pronikavým pohledem. Ošil jsem se. Rozhodně to nebylo příjemný.

„Takže se stanete členem tajného Fénixova řádu a budete po boku jiných jeho členů bojovat proti lordu Voldemortovi?" vypadlo z Brumbála konečně.

Vytřeštil jsem na něj překvapeně oči. Chce abych byl členem Fénixova řádu?!

No... Bylo jasný, že s Moodym o tom nemluvil...

„Jo. Rád budu člen odboje. Rozhodně," vydechl jsem. Nikdy bych tohle neodmítl. Ne když vím, co Voldemort a smrtijedi dělají.

Ředitel se spokojeně usmál, načež se obrátil na Mayu: „A vy, Mayo?"