21. Kapitola

182 30 18
                                    

10. listopadu, rok 1978, pohled Jamese

Seděl jsem na vrtkavý židli vedle nemocničního lůžka, na kterém ležel Tichošlápek. Byl skoro celej obvázanej, což merlinžel nebylo to nejhorší. Horší bylo, že v tomto pokoji s bílými zdmi a několika dalšími těžce zraněnými lidmi ležícími bez hnutí na svých lůžkách, byl už třetím týdnem. A zatímco ostatní lidi se většinou probírali a lékouzelníci je proto převáželi do jiných pokojů, který se u svatýho Munga nacházeli, Sirius byl osmnáct dní v jakýmsi kómatu a nikdo netušil, kdy a jestli se probere.

S těžkým povzdechem jsem se opřel loktama o kolena a promnul jsem si oči pod brýlemi. Měl jsem toho dost. Ne že bych byl naštvanej. Naopak. Byl jsem neuvěřitelně vyčerpanej a to jak na těle, tak na duši. Netušil jsem, kdy jsem se naposledy pořádně vyspal, nebo jen třeba i usmál. Vsadil bych se ale, že to ale asi bude přesně osmnáct dní.

Osmnáct dní od chvíle, kdy jsem naposledy viděl Siriuse při vědomí. Osmnáct dní od chvíle, kdy Hope a Lyall Lupinovi vydechli naposledy. Osmnáct dní od chvíle, kdy jsem viděl Remuse a Mayu naposledy s úsměvem na tváři.

Zaslechl jsem, jak se někde za mnou otevřely dveře, někdo vešel, a zase se zavřely. Nevěnoval jsem tomu moc pozornosti - pravděpodobně to byl nějakej lékouzelník, kterej přišel zkontrovat svý pacienty.

To jsem si myslel až do okamžiku, kdy si naproti mně, na židli na druhý straně Siriusova lůžka, sedl Červíček. Věnoval jsem mu jen krátkej pohled, než jsem zase sklopil oči k Tichošlápkovi.

A tak jsme tam jen seděli. Dva ze čtyř Pobertů sledující třetího, zatímco čtvrtej daleko od nás prožíval peklo na zemi.

A nikdo z nás přesně nedokázal říct, kdy se to stalo. Kdy jsme se ocitli uprostřed pekla. Možná, že jsme tam ale byli celou dobu, jen příliš zaneprázdněni malováním růžové budoucnosti, která vůbec nemusela nastat...

Nemusela nastat.

Z pesimistických myšlenek mě vytrhl Peterův posmutnělý hlas: „Už s tebou Maya mluví?"

„Ne," i při tak krátký odpovědi se mi zlomil hlas. Nemluvila se mnou. A to bolelo víc, než cokoliv jinýho.

„A Remus?"

„Taky ne."

Nastalo další ticho. Přestal jsem se opírat lokty o kolena a posadil jsem se normálně. Naskytl se mi tak pohled na Petera, který se na mě díval zkoumavým pohledem. Očividně mi chtěl něco říct, ale z nějakýho důvodu váhal.

„Co?" pobídl jsem ho s pocitem, že možná nechci slyšet, co má na srdci.

„Co jste tam dělali?"

„Cože?" nechápal jsem otázku.

„Co jste ty a Sirius dělali u Remusových a Mayiných rodičů? Proč jste tam vůbec chodili?" vydechl nechápavě.

Polkl jsem. Peter byl první, kdo se mě na tuhle otázku zeptal. Zaváhal jsem, protože na odpovědi už stejně nezáleželo. Ne když se mnou Maya odmítala mluvit.

„Jamesi?" oslovil mě Peter starostlivě.

Já jsem si ale jen vjel oběma rukama do vlasů. Měl jsem pocit, že se topím a nemůžu plavat. Že se mi život nemohl zhroutit víc než už se zhroutil. Že je možná konec.

„Jamesi," tentokrát to od Petera neznělo jako otázka a tak jsem se i přes všechno to zoufalství a paniku na něj podíval a pomalu spustil ruce podél těla.

Zhluboka jsem se nadechl a sáhl si do pravé kapsy kabátu pro krabičku, kterou jsem u sebe už nějakou dobu nosil. Podal jsem jí Peterovi.

Opatrně si jí převzal a otevřel jí. Rychle a krátce se nadechl překvapením, načež se na mě nešťastně podíval: „To je zásnubní prstýnek?"

Cítil jsem, jak se mi do očí nahrnuly slzy, ale stejně jsem přikývl a dal se do vysvětlování: „Chtěl jsem se nejdřív zeptal Lyalla, jestli mu nevadí, že bych Mayu požádal o ruku. Vzal jsem s sebou Siriuse jako podporu, protože přece jen jsem měl z Mayinýho táty trošku respekt. A teď je to celý moje vina."

„Není. Smrtijedi by přišli stejně. Stejně by Hope i Lyalla zabili."

„Ale Sirius by byl v pořádku. Maya a Remus by sice byli úplně stejně nešťastný jako teď, ale neodháněli by mě od sebe. Mohl bych být s nimi a snažit se jim alespoň nějak pomoct."

To už mi Peter nevyvracel. Oba jsme věděli, že to je pravda.

„To jsi ale nemohl vědět," namítl nakonec Peter tiše, „nikdo to nemohl vědět."

Dal jsem si hlavu do dlaní: „Tak strašně se to podělalo."

„Nevzdávej to, Jamesi. Zkus ještě za nima za oběma zajít, celé jim to vysvětlit. I s tím prstýnkem. Třeba ještě není pozdě," přemlouval mě Peter. Vzhlédl jsem k němu s uslzenýma očima a zamumlal: „Remus mi naposledy podpálil košili a způsobil mi tím popáleninu na hrudi. A Maya se na mě ani nepodívá."

„Stejně to ještě zkoušej. Maya tě miluje, ty pocity nemohli zmizet kvůli smrti jejich rodičů. Oba na tebe - i na Siriuse - svalují vinu, protože jste tam byli, chápeš? Ne protože za to můžete, ale protože jste tam byli. Oni v hloubi duše vědí, že jste nemohli nic dělat, protože kdyby jste mohli, tak byste to udělali. Oba ale truchlí a je lepší být na někoho naštvaný než být nešťastný, protože alespoň tak nemusí myslet na tu nekonečnou bolest a prázdnotu, kterou oba stoprocentně cítí."

I přes slzy, které mi stékaly po tvářích, jsem se na Petera mírně pousmál: „Nevím, co bych teď bez tebe dělal, Červíčku."

Peter se uchechtl: „Pravděpodobně bys tu dál seděl a pomalu to celé vzdával, Dvanácteráku."

Úsměv mi zmizel z tváře: „Jo, asi jo."

Nastala další chvíle ticha, kdy jsme oba jen hleděli na Siriuse jako by ho naše pohledy dokázali probrat.

Nakonec Peter vyslovil myšlenku, která ho očividně tížila: „Jediný z Pobertů, jehož rodiče jsou ještě naživu, je Sirius."

Přikývl jsem, ale nic jsem neřekl.

Peter zavrtěl hlavou, načež mi podal krabičku s prstýnkem zpátky: „Běž za ní, Jamesi. Potřebujete se. Já tady zatím za tebe dám pozor na Tichošlápka."

A tak jsem se zvedl a šel. Protože měl Peter pravdu. Už jsem si svůj život bez Mayi nedokázal a ani nechtěl představit.

Nechtěl jsem to vzdát. Doufal jsem jen, že to Maya nevzdala se mnou. Že nejdu pozdě.

Pohlcena válkouWo Geschichten leben. Entdecke jetzt