Pohlcena válkou

10. Kapitola

28. srpna, rok 1978, pohled Charie

Seděla jsem na podlaze vedle záchodu a zády se opírala o zeď. Se zavřenýma očima a zakloněnou hlavou jsem v duchu počítala vteřiny.

Uběhly asi dvě minuty než jsem konečně usoudila, že už se znovu nepozvracím.

Otevřela jsem oči a pomalu se zvedla z podlahy. Poslední tři dny jsem tímto způsobem strávila každé ráno. Regulus si samozřejmě ničeho nevšiml. Kupodivu to ale nebyla jeho chyba - každý jsme měli svůj vlastní pokoj, takže ani neměl příležitost si toho všimnout.

Podívala jsem se do zrcadla. Pohled mi oplatila pobledlá rozcuchaná blondýnka s ospalýma zelenýma očima a v pomačkaném pyžamu.

Raději jsem tedy sklopila oči k umyvadlu, opláchla si obličej a vyčistila si zuby, načež jsem se vypotácela z koupelny do svého pokoje, kde jsem se učesala, trošku nalíčila a hlavně se převlékla.

Přesně dva týdny jsem věděla, že jsem těhotná, a přesně ty dva týdny jsem se neodvážila to Regulusovi říct. Jenže už bylo na čase.

Sešla jsem tedy po schodech dolů do jídelny, kde jsem doufala, že ho najdu. Marně.

Jediný, kdo se v jídelně nacházel, byla naše skřítka Betty, která ke mně okamžitě přicupitala: „Dá si má paní kávu? Nebo čaj?"

„Jen vodu prosím," pousmála jsem se na ní. Betty mi úsměv oplatila, uklonila se a spěchala pro ní.

„Tady je ta voda, paní," podávala mi jí po chvíli, kdy jsem si jen stačila sednout ke stolu.

„Děkuju, Betty. Nevíš náhodou, kde bych našla Reguluse?" ani jsem nedoufala, že to ví, ale Betty se okamžitě usmála: „Betty to náhodou ví! Pan Regulus šel ven na pláž."

„Děkuju. Jsi vážně úžasná, Betty," usmála jsem se na skřítku, která přímo zářila štěstím, načež jsem se napila, zvedla se ze židle a zamířila na místo, které mi poradila.

Byl tam. Stál v písku a díval se do dálky. Nebo možná na moře.

Zastavila jsem se asi tři kroky od něj. Neměla jsem tušení jak začít, takže jsme tam nějakou dobu stáli v tichu, které rušilo jen šumění moře.

Naštěstí se ho Regulus nakonec rozhodl prolomit jako první: „Budeš tady stát, nebo mi řekneš proč ses rozhodla vystát mojí přítomnost?"

Nebyl příjemný a tím mi to opravdu neusnadňoval. Rozhodla jsem se to však ignorovat. Snad poprvé v životě jsem se s ním nechtěla hádat: „Potřebuju s tebou mluvit."

„To si tě asi budu muset poslechnout."

„Přestaň. Alespoň pro jednou buď zticha prosím," vydechla jsem. Otočil se na mě a věnoval mi překvapený pohled, ale zastrčil si ruce do kapes a neřekl už ani jedno jediné slovo.

Sklopila jsem oči, zhluboka se nadechla - i to se obešlo bez Regulusova komentáře - a hlesla jsem: „Jsem těhotná."

Ticho. Nic neříkal, tak jsem zvedla oči od země, abych viděla jeho reakci. Vypadal jako kdyby zamrzl v čase. S šokem ve tváři se na mě díval a ani se nehnul.

Skousla jsem si spodní ret a čekala až se trošku vzpamatuje. Naštěstí to netrvalo moc dlouho: „My dva přece nemůžeme vychovávat dítě."

„Já vím. Ale budeme muset!" odtušila jsem.

„To to jako vyšlo napoprvý? Vždyť... Já nevím. Myslel jsem, že to jednou zkusíme a pak už prostě budeme tvrdit, že prostě dítě spolu nemůžeme mít. Že to nejde," rozhodil rukama.

Povytáhla jsem obočí. O tomhle plánu jsem slyšela poprvé. Každopádně byl stejně k ničemu, takže na tom nezáleželo.

„Prostě my dva budeme mít dítě, Regulusi. A já docela panikařím, protože najednou stranu to bude moje dítě a já se asi i těším, jenže na druhou stranu to bude tvoje dítě! Jestli bude po tobě, tak se navzájem nejspíš zabijem!" vychrlila jsem ze sebe.

„Kdy že se má narodit?" zeptal se Regulus, aniž by nějak zareagoval na to, co jsem právě řekla.

„Začátkem května," vydechla jsem, když to očividně začal v duchu počítat.

„A co..? Co se všechno má koupit a připravit?" rukou si promnul nos a upřel na mě tázavý pohled.

Vyrazil mi dech: „Cože?"

„Je to i moje dítě, tak se chci starat... Navíc jsi přece jen moje manželka... Nemyslela sis, že to nechám jen na tobě, že ne?" povytáhl na mě obočí tím svým blackovským způsobem.

Zrudla jsem. Popravdě jsem si přesně to myslela. Byla jsem neskutečně překvapená, že se chce nějak víc zapojit.

„No tak... Tak jo?" dostala jsem ze sebe.

Chvíli se na mě díval a pak se pousmál: „Nemáš tušení, co všechno potřebujeme a jak se pak o to dítěte starat, že ne?"

„Ty snad jo?" uchechtla jsem se.

„Ani ne. A asi se i trošku bojím jít se zeptat mé matky nebo otce," uchechtl se i on.

„Tak asi budeme muset koupit nějaké knížky a pokusit se něco alespoň trošku vyčíst," pokrčila jsem rameny a tak nějak automaticky jsem si rukou přejela přes bříško, ačkoliv se ještě nezvětšilo ani o kousíček.

„Jo, tak jo," souhlasil se mnou, „můžeme zajít klidně zítra do Příčné."

„Jasně," přikývla jsem. Asi pět minut jsme tam ještě jen tak stáli vedle sebe a koukali na moře, než jsem se otočila a zamířila zpátky domů.

Teprve vevnitř jsem si zaraženě uvědomila, že jsme na sebe byli s Regulusem milý. Opravdu milý. Což mi připadalo tak moc divné!

---------------------------------------------------------

Čekali jste tenhle týden novou kapitolu? Protože já upřímně ne... 😆

Doufám, že se vám líbila 😁