Electus [DONE]

Kapitola 2 - Sluneční svit skrz mříže žaláře

   Roky od královy smrti plynuly jako voda. Brian nastoupil na trůn tak, jak bylo předpovězeno. Země začala hnít stejně jako Brianovo srdce. Brianova vize byla naprosto jasná, verboval elfy do armády, aby mohl zaútočit na lidský svět. Svou sestru nechal uvrhnout do žaláře. Vše vyvrcholilo v den, kdy král začal experimentovat s nebezpečnou lidskou technologií, přesto se mu lid bál postavit, a tak jen dál mlčeli a přihlíželi, jak jejich děti verbují na vojnu. Nakonec se ale v říši našli tací, kteří se nebáli krutému králi postavit. Začali tvořit aliance a plánovat, jak krále porazit a osvobodit nebohou princeznu Samanthu. Ti co byli chyceni při přepadení a maření králových plánu, byli krutě popraveni, král s nimi neměl žádné slitování a zároveň měli posloužit jako odstrašující příklad pro ty, které by jen napadlo se proti němu postavit.

Samantha seděla na své posteli v chladné kopce rozlehlého hradu. Už roky nezahlédla paprsky slunečního světla či jinou přívětivou tvář než jen strážného, který se o ni staral. Její kůže byla bledá, rty suché a oči vybledlé. Její tělo bylo kost a kůže a byla tak zesláblá, že měla problém i vzít do ruky lžíci a najíst se. Blonďaté, dříve lesklé, krásné a dlouhé vlasy byly teď zplihlé, mastné, špinavé a zacuchané.

Na naději na záchranu už dávno přestala myslet. Byla zlomená, a tak jen tupě zírala do kamenné zdi. Aby se nezbláznila samotou, často počítala dlažební kostky, ze kterých byl hrad postaven, přejížděla prsty v částech, kde byly kostky spojené a přemýšlela nad slunečním svitem, hebkou zelenou trávou a zpívaním ptáčků, které do cely neměli šanci dolehnout. Párkrát se pokusila utéct, byla vynalézavá. Jednou lžící prokopala zeď, podruhé ukradla strážnému klíče a několikrát se kouzly snažila najít jakoukoliv únikovou cestu, ale vždy byla dostihnuta a umístěna do střeženější místnosti. Cihly byly z velmi silného betonu, okna zadělána mřížemi a celou místnost chránilo nepropustné kouzlo.

Jako každý den ji momentálně čekalo jídlo, které by nestačilo ani pro toho nejmenšího liliputa na světě, ale to vše byl záměr bratra, oslabit ji a zlomit, aby ztratila naději a byla poslušná mladší sestřička jako dříve. Klíče zacinkaly a dveře od cely zavrzaly. Samantha se ani neotočila, čekala, že jí jako každý jiný den položí jídlo na zem a odejdou, ale tentokrát bylo něco jinak. Cítila ve vzduchu zvláštní magii a nádech citronové vůně, kterou doposud u žádného strážce neucítila. Instinkt jí donutil se ohlédnout a věnovat strážci pozornost, kterou jen tak někomu nevěnovala. Muž měl černé vlasy, dlouhý protáhlý obličej a křišťálově modré pronikavé oči. Jeho postoj byl sebevědomý a napjatý. Byl nervózní. Oblečení měl v barvách červené, stejné jako na hradě měli všichni strážci, ale Samantha ho tu nikdy předtím nezahlédla.

Věnoval jí dlouhý pohled, jakoby zkoumal, zda je to opravdu ona. Pomalými kroky, jako by šel k vyplašenému zvířeti, se k ní přibližoval. Samantha sebou ve zmatku trhla, ale nenechala se vyvést z míry. Postavil tác s břečkou, která by se ani nedala nazvat jídlem, na stůl a poté se dlouze poklonil. Samantha zmateně zamrkala a čekala na vysvětlení. Černovlasý muž zvedl hlavu a pousmál se.

„Těší mě, mé jméno je Calvin a jsem tu od toho, abych vás odtud dostal, vaše veličenstvo." Promluvil hlubokým medovým hlasem, jako by si to snad nacvičoval celé roky, ale přesto to znělo přirozeně. Samantha vykulila oči a štípla se do hubeného ramene, jakoby nedokázala uvěřit jeho slovům.

„Jste zraněná? Můžete chodit?" Zeptal se po chvíli ticha Calvin. Samantha jen zavrtěla hlavou a pokusila se postavit na zesláblé nohy. Chlad jí prošel od pat až ke hlavě skrz páteř tak, že se mírně zatřásla. V šatech, které měla, jí každou noc byla zima, a tak se zahřívala jen starou potrhanou přikrývkou, která jí momentálně spadla k nohám. Calvin jí přes ramena džentlmensky přehodil svou strážnickou kápi, aby se alespoň trochu zahřála.

Když vyšli z cely, strážci okolo vypadaly, jakoby spali. Museli být očarováni nějakým kouzlem.

Calvin se Samanthou prošli úzkými temnými uličkami až ke stěně, která na první pohled vypadala jen jako obyčejná stěna. Calvin dal ruku na jednu z cihel a celá stěna sebou najednou otřásla. Začaly se tvořit dveře. Když byly zcela kompletní, Calvin se do nich mírně opřel a temná ulička se začala prosvětlovat. Samantha si musela zakrýt oči, protože na tak intenzivní světlo nebyla za celá ty léta vůbec zvyklá.

První, co uviděla, byla jen obrovská záře světla, a když se obrysy začaly vyjasňovat, oslnila ji barevnost světa, který tak dlouho neviděla. Zelená stébla trávy se roztančila do rytmu větru, jako by byla šťastná, že ji znovu vidí, po modrém nebi pluly mráčky a ptáčci zpívali v různém rytmu a tóninách ty nejrůznější melodie, co uměli.

Už jí nic nebránilo v tom znovu vzletět k nebesům. Roztáhla svá povadlá křídla, ze kterých se vznesl třpyt. Zaleskl se v nich odraz radosti, který mohl vidět jen Calvin. Než se nadál, už byla pryč. Rychle se rozletěl za ní. Aby ji vůbec dohnal, musel se hodně snažit, ale za chvíli už letěl vedle ní.