Electus [DONE]

Kapitola 1 - Smuteční vlajky

- Samantha -

- Calvin -

- Brian -

   Tajuplný svět plný štěstí a magie skrytý před zraky lidí, kterému by obyčejný člověk nevěřil, ani kdyby ho viděl na vlastní oči. Ano, příběh se odehrává přesně v tak mírumilovném a krásném světě jako je tento. Nevídané špičaté uši, schopnosti letu a poznání výšin, kam by se jen tak někdo neodvážil, a hlavně starobylý způsob života bez zařízení, jaká máme dnes ve světě plném elektronických chladných strojů.

   Jejich motto vždy bylo být čestný, upřímný a mít kázeň. Nemít nos tak vysoko, že si nevidíme na vlastní boty. Pokud vám to ještě nedošlo, mluvím o elfech, stvořeních nejbližším k přírodě.

   Tento šťastný svět byl ale dnes zahalen ve smutku a ponuré mlze, která se plížila po hlavním městě Solis jako zákeřná a tichá liška ke kurníku slepic. Něco nebylo v pořádku už na první pohled, a kdybychom se podívali pozorněji, zjistili bychom, že z oken vlají černé vlajky smutku. Někdo umíral, ale ne jen tak leda kdo.

   Samantha seděla na malé židličce vedle svého královského otce, který nehybně ležel na své posteli. Do malé dřevěné místnůstky, která voněla jako javorový sirup, pronikaly skrz barevná okna poslední paprsky světla dnešního dne. Otec vypadal jako by už ani nedýchal, ale přesto svíral Samantinu ruku, jako by to bylo to poslední, na co se zmohl. Samantha měla na krajíčku, její tvář halil smutek, ale snažila se být pro otce silná. Její pocity byly smíšené. Jestli otec zemře, na trůn nastoupí její bratr Brian. Brian vždy skrýval k otci i sestře nenávist, kterou nedával najevo, jenže Samantha to vždy tušila. Jeho srdce bylo prohnilé a ledové jako kámen a jestliže nastoupí na trůn, mohlo by to znamenat zkázu celé říše. Byla připravená ho v takovém případě zastavit. Ani nezůstal v místnosti s otcem, když umíral, byl celý netrpělivý nad přípravami korunovace, která ho v nejbližší době čekala.

   Den se pomalu blížil ke konci a tikající hodiny na zdi odpočítávající západ slunce neúprosně odpočítávaly poslední minuty králova života. Každý výdech i nádech byl pro krále čím dál tím těžší. Šla si pro něj smrt, to už bylo nevyhnutelné. Byl to dobrý člověk, kraloval rozumně a staral se o svoje lidi. Země za jeho vlády vzkvétala a každý elfský občan měl vždy na tváři rozlitý spokojený úsměv.

   Hodiny v místnosti se najednou zastavily, s posledním klapnutím ručičky král naposledy vydechl. Bylo to znamení, přicházela krutá doba plná hladomoru a mrazu.