Když jsem tě, babičko, naposledy navštívila, byl říjen. Ošklivý, deštivý říjen, v ten den se odehrálo spoustu věcí, ale vědela jsem, že jediné, co mi dokáže vykouzlit úsměv na tváři je ten tvůj. Tvůj skvělý humor, nenahraditelný smích, při kterém máš vždy zavřené oči a tvé sněhové vlasy jsou rozlítané do všech stran. Před odjezdem jsme si spolu prohlížely album, plné fotek. Ke každé fotce jsi měla co říct, pamět máš opravdu briliantní. Třeba vzpomínka, kdy ti tvá zbožná přítelkyně opsala celý sloh a ty jsi s ní od té doby, nikdy nepromluvila. Nebo jak jsi potkala kočku, kvůli které jsi následně měla blechy, vyprávěla jsi mi v ten den tento příbeh dvakrát a já si ho přeji slyšet znovu. Znovu a znovu, pořád dokola a slyšet tvůj klidný hlas. Ve vchodových dveřích tvého malého, ale útulného bytu z tvých úst zaznělo ,,Zuzanko, my jsme stejně velké." Usmála jsem se. Babička měrí o deset centrimetrů míň, než já, pomyslela jsem si. Nečekala na mou odpoveď. Mluvila dál a já se nemohla dočkat, jaká slova přijdou teď. Nejsi stvoření, které plýtvá čas zbytečnými či bezvýznamnými slovy. Už pootevřela tenké, růžové rty, nejdříve se ale zamyslela. ,,Až tu budeš přístě, až bude po přijímacích zkouškách, doprohlédneme si všechna alba, mám jich ještě spoustu. Nemůžu se dočkat, až mne navštívíš o prázdninách. Přijedeš vlakem, budeš spát ve vedlejším pokoji, kde jsem spávala jako malá a já ti budu vařit." mluvila klidně, nakonci věty se od srdce zasmála. "Nemůžu se dočkat.,, odpověděla jsem krátce a úsměv ji oplatila. S dobrým pocitem jsem nasedla do auta a těšila se na další návštěvu. Jenže žádná další nebude. Babi, babičko, moc mi chybíš. Má slova neznají hranice, ale momentálně nedokáži popsat, jak moc mi chybíš. Jsi moje štestí, vždy jsi byla. Žila jsem pro tebe a navždy budu. Byly jsme si tak moc podobné, jsi má spřízněná duše. Tolik jsi toho zvládla a dokázala, neskutečně tě obdivuji. Moc mě mrzí, že jsem ti tohle vše nikdy nestihla říci, tolik jsem ti toho neřekla. Dostala jsem se na střední školu, budu studovat pedagogiku, jak sis vždy přála. A já, jediné, co si teď přeju, slyšet tvůj hlas. Vždy se budu snažit, myslet na to, že bys byla na mne pyšná. Spoustu lásky si mi darovala, tolik ji vlastním, kterou ti chci ještě darovat.
Snad se znovu potkáme.
Tvoje, vnučka
