Číslo dne - neznáme, duben, 2016.
Byl jarní, děštivý den. Tyhle dny milovala ze všech nejvíce. Byla její oblíbená neděle. Sestra s otcem seděli v obývacím pokoji, na pohodlném gauči, u dřevěného stolu. Starší muž se vztekal a mladší sestra se radovala. Dělo se něco? Vůbec ne. V těchto deštivých dnech její rodina ráda zabíjela čas hraním deskových her. Nejstarší sestra pomáhala matce upéct lahodný perník, který tak všichni milovali. Nejmladší se nacházela také v kuchyni. I přes veškeré protesty matky, seděla na lince a vyprávěla o snu, který ji dnešní ráno potěšil.
Perník se dopekl, připravila se odpolední káva - někdo rád čaj, a vše se odneslo ke zbytku rodiny do obýváku, kde se nacházel zmiňovaný otec a taktéž zmiňvoná prostřední sestra. Ta nejstarší - měla nádherné, dlouhé, černé vlasy, byla velmi chytrá a pro nejmladší byla vzorem. Její dlaně se ohřívali o hrníček horkého třešňového čaje. Otec s matkou seděli vedle sebe, usmívali se a smáli se vtípkům, které pár osob v místnosti zatím nechápalo. Prostřední vyprávěla, jak moc se teší, až navštíví svého koně, Arijhiu. Všichni si užívali přítomnost své rodiny, nic jim nechybělo, jejich srdce bylo zaplněno láskou. Nejmladší se do široka usmála a s jiskřičkami v očích vše pozorovala. Najednou pocítila zvláštní pocit na hrudi, zavřela oči a začala zhluboka dýchat.
Můj dech a tak stejně i tep se zmírnil. Vrátila jsem se do reality, moje fantazie je vskutku veliká, ale stoprocentně ne pravdivá. Má dvanáctiletá maličkost ležela uprostřed ledové země a utápěla se v myšlenkách. Před rokem jsem byla navštívit prarodiče.
,,No koho nám to čerti nesou, ty si nepamatuješ, kde tvá babička s dědou bydlí?" řekla starší paní, s úsměvem na tváři. ,,Promiň babi, je toho poslední dobou hodně. Škola, máma, však to znáš..,, řekla dívka s blond vlasy, se smutkem v očích, ale mírným úsměvem na tváři. ,,Víš, že tu pro tebe vždy bude místo. Ani si nemusíš semnou chodit povídat, přijď se najíst, koukat na telku, vyjíst mi celou spíž, pomlouvat mamku, sestry, dědka, protože je hluchej jako pařez ale prosím, neopouštěj nás. Chodíš sem sotva po čtyrech měsících, vždy tě budu chránit, vždy tu pro tebe bude bezpečno." dořekla babička se slzami v očích.
Z lehu jsem se přemístila do sedu, obejmula jsem si kolena a začala tiše plakat. Plakala jsem do prázda, do tmy. Věděla jsem, že mne nikdo nezachrání. Chtěla jsem křičet, brečet na plné kolo, ale nemohla jsem. Mírně jsem se začala třást. Začala jsem se bouchat do hlavy, tahat si za vlasy a škrábat se po nohách. Nesnášela jsem svůj život, nesnášela jsem sebe. Nic nemělo a ani nedávalo smysl. Má matka mne nemiluje. Otec je mimo kraj, sestra se dopustila strašné chyby, kterou bych si nikdy nedokázala představit. S prarodičemi jsem musela kontakt přerušit kvůli sporům, které měli s matkou. Musela jsem si vybrat stranu nevlastího otce a matky, jelikož jsem u nich měla střechu nad hlavou. Přála bych si mít milující rodinu. Přes pět let padám do temné prázdnoty. Už nedokážu vstát a vrátit se do štesťí či radosti.
