Nepřipadám si skutečná, nedokážu rozeznat realitu od mých vlastních myšlenek. Sedím v autě, na přední sedačce, na místě spolujezdce. Jediné co si vybavuji, je barva sedačky a pruh, který se mi mírně tře o krk. Je noc, kolem mne se mihnou stromy, tma, slyším melodii. Myšlenky pohlcují realitu, mou mysl. Vnímám jen těžký pocit na hrudi. Vina, selhání, smutek, vztek. Radost, štěstí či naděje, jako by mou mysl v životě nenavštívili. Ležím v studeném pokoji. Studený vzduch, studený vítr, ledové pocity. Mé mrtvé tělo ležící v louži krve, která je také má. Pocítíš smutek na hrudi, i v mysli? Až mne spatříš, budeš si vyčítat, že snaha o mé přežití byla jen ztráta času? Toť mé myšlenky, které se mihly v mé hlavě, na cestě kdo ví kam. Pořád sedím v autě. Neslyším, nevidím, nedokážu mluvit, necítím. Utápím se v prázdnotě. Nechte mne se utopit, panstvo, prosím Vás.
