𝙹𝚊𝚔 𝚝𝚘 𝚟š𝚎𝚌𝚑𝚗𝚘 𝚣𝚊č𝚊𝚕𝚘 || 𝙼𝚆𝟸

A 1

„Ale tak co vy všichni tady?" řekl učitel, dostala jsem menší jumpscare od něho ale OK. „Tak tady tahle neví že se les řekne forest, tady tahle neví zase ani že při 3. osobě se přidává k slovesu s. Tak co já mám pak s váma tady jako dělat no." Hádám že tady měl učitel přednášku o tom jak nějací jsou tady v angličtině level 2. třída takže jsem možná asi i ráda že jsem byla támhle někde Anglii? Americe? Nevim. Las Almas to bude asi někde v Mexicu ne? Asi jo. Prostě jsem byla někde v lovištích jak by řeklo RMT.

Najednou začalo zvonit, učitel se s námi rozloučil a šel někam do prdele. Měla jsem u sebe ten kompas, byla velká přestávka a tak jsme šli na zahradu. Šla jsem někam za keře a za stromy, jednoduše kde nebyli kamery ani učitelé.

„Taaaak a jak tenhle krám zase funguje?" Byl to obyčejný kompas ale měl tam takový to kolečko co máte na hodinkách aby jste si nastavili čas. Vzala jsem ten kompas a viděla jsem tam nějaký „MIIW" nerozuměla jsem co to je ale nastavila jsem ten ukazatel na to a najednou jsem byla zase v tom bytě co jsem byla před tím.

Zvonil mi mobil a byla to Laswell.
„Ada?" „Yes?" „Can you meet me in the park?" „Yeah? What's happening?" „Nothing actually."

Potom jsem to típla a šla jsem do parku, viděla jsem tam Price a Gaz.

„Oh hey there." Jsem řekla, Gaz kývl hlavou nebo jak se tomu nadává a Laswell s Pricem řekli „Hi." „So why did you need me?" „Nothing, just hanging out." „Oh, okay."

„You seem troubled, are you okay?"
Se zeptala Laswell. „No I'm fine. Really."
„Well you don't look so fine." řekla Laswell. „Maybe just tired." jsem řekla.

Byli jsme tam takhle asi hodinu než jsme se rozešli. Šla jsem "domů", bylo tam až nepříjemný ticho, asi jsem prostě zvyklá na věčný hluk.

Volal mi někdo, zvedla jsem to. „Hello?" „I know you're somewhere. Not dead, yet." „Um....sir can I help you with something?" típl to, asi to mělo být varování ale na co?

Podívala jsem se do historie volajících (?) A to číslo bylo skryté. Nešlo na to zavolat.

Večer

Byla jsem doma, dělala jsem pitomý úkoly a zničeho nic mi zase zvonil mobil. Podívala jsem se kdo to je a bylo to zase soukromé číslo. Napadlo že týpečka trochu potrollim a nasadim svůj nejvíc kidos hlas. Zvedla jsem to a zapla jsem nahrávání. „Kdo to je?" „Um...I don't understand?" „Um...Who?" „This must be a wrong number, sorry." Netípl to, po chvíli začal zase mluvit. „Wait this is not a wrong number. What the hell is happening." „Já som kidos a nic na tom nezměníš ty kundo takže čau." típla jsem to a měla jsem záchvat smíchu.

Zavolal mi někdo zase a byla to tentokrát Šárka. „Tak co? Všechno v pohodě?„ „Jasný. Půjdeš ven? Něco ti musim říct a je to funny. A jistli se nám zadaří tak si to i zažiješ." Celou dobu jsem se smála jak idiot, Šárka to přijmula a šli jsme tedy ven. Šli jsme do takovýho menšího lesíka.

„Tak co?" „Kámo po mně někdo jde a furt mi volá že si mě najde a podobný píčoviny a já si z toho typka ještě dělám prdel." „To nemyslíš vážně." Začaly jsme se tam smát. „Víš co je nejlepší? Já to mám nahraný." začala jsem se smát ještě víc. „Kámo uka." pustila jsem jí to tam a vybouchla smíchy po tý "loučící" větě.

„Ty vole mně někdo volá." začala jsem se zase chechtat. „Mám nápad, zazpíváme mu jede šrot." řekla Šárka tento nápad jsem příjmula a hned co to zvedl tak jsme začly.

"Jede šrot, jede šrot
Po silnici jede šrot
Dohoní ho druhej šrot
A chce ho předjeti
Jenže ten první šrot
Nechce lehce kůži dát
A začne motor svůj
Mocně tůrovat
"Có jé volé? No na to zapomeň!
Nelej tady benzín na voheň
O tom že mě předjedeš si můžeš nechat zdát
Tak se do mě přestaň srát!""

„I swear to god..." vypadal že vybouchne. My jsme se ztlumily a začaly jsme se smát jak blbečci. Prošel kolem nás někdo a šel za námi. Když jsem se otočila tak jsem tam viděla našeho známého spokužáka, Františka. (nebudu psát sem jeho IRL jméno)

„A co vy se tady smějete no?" „Neznámé číslo." „Pujčíš mi mobil? Můžeš mi věřit." půjčila jsem mu ten mobil, zapnul si mikrofon. „ČAU TY ZMRDE." To tam zařval, mě ruply uši takže by mě zajímalo zrovna reakce toho volajícího. Začali jsme se tam smát.

„Tak zase čau." odešel a my jsme se tam zase smály. „Adélo? On to típl nebo?" „So this is Ada. The hell are you doining." „Ich spreche englisch nicht." „Zandala němčinu HMMM."
„Kámo i tak, tak jako co? Mě nenajde ani kde jsem na dark webu protože je blbej jak poleno." jsem řekla. „Ada, I will find you and fucking-" „What kill me? Try it. Who are you anyway?" „Tumbas." „Graves?" „Bingo."
Zavěsil to.

„Proč se směješ po tobě jde ale REÁLNĚ." „Ne sorry ale je funny že jde po mně můj nereálnej fotřík." jsem se začala smát. „Jistli tě najde tak jsi v prdeli. To myslim vážně." „Ať si zkusí voe vyrobim na něj ty píčoviny z resident evil...bio zbraně nebo tak něco na něj pošlu." mezitím co jsem se furt smála tak Šárka na mě udělala wtf face.
„Hele pro tebe to je teď sranda, ale může se stát že jistli budeš tam mrtvá tak i tady." „No tak něco vymyslim na něj než on mě najde." „Hele to neni tak jednoduchý, on může vědět kde jsi i do hodiny zatím co ty nevíš nic kromě toho že po tobě jde." To byla věc k zamyšlení...potom to ticho co tam nastalo překazila Šárka. „Tak co je tvůj plán?" „Tak teď logicky. Um....on neví že jsem odtud a vlastně si to nemůže nijak zjistit když neví moje jméno." „Dál?" „Jistli chci jít TAM tak se musim dát nějak do přestrojení nebo něco. Musím být hlavně tady, protože když budu třeba na základně tak odhalim sebe i 141." „141?" „Komando. No tak vypadá to na to že tady si řekneme ahoj a já půjdu popřemýšlet o tom co budu dělat s timhle. Ahoj." „Čau a hodně štěstí."

Šla jsem domů. Vzala jsem si notebook a nastavila jsem si VPN a takový ty podobný věci kolem soukromí jsem si přenastavila. Vzala jsem si mojí tabulku snad z 1. třídy a začla na ní psát co by jsem měla a neměla dělat. Najednou mi zase zvonil mobil a bylo to tentokrát ne soukromé číslo ale neznámé. Zvedla jsem to. „Hello?" „Why the hell are you in Shang-hai?" „Fuck hell no, bye."
Zavěsila jsem to. To číslo jsem si dala do spamu.

Šla jsem na kontakty a všimla si že tam mám Laswell číslo a taky Price. Napadlo mě jim zavolat ale zase aby se z toho něco nevyklubalo až moc velkýho. HMM. Necháme rozhodnout kolo štestí ala neštěstím.

Řeklo mi ano takže se jde volat. Pro člověka který jen tak nevolá tohle je skvělý zážitek. Teď zase jistli mám volat Laswell nebo Price. Prdele nevim, mrdám. Prostě jsem klikla na jedno z tich čísel.

„Ada? Why are you calling me?" Řekl Price, já věděla že mám zavolat radši tý Laswell. No skvělé. Mezitím co já jsem se tam snažila zformovat normální větu kde nenadávám jak kokot tak jsem zjistila že se mě zeptal Price na 100 otázek kolem toho co se děje. „Ada." „I-I'm sorry captain. Can I tell you like something?" „I've already got your personal info so." „My old man is trying to hunt me down." „"Hunt"? Wouldn't think you would use it." „So here's my question. What the hell should I do?" „Stay away from him as far as possible. If you get a hint on where he is, let us know. Wear an intercom, just in case so we know if anything is happening." „Okay, thank you, a lot." „No problem, sergeant." Bylo celkem skvělý o tom někoho mluvit v klidu. Celkově mě ten jeho hlas uklidnil.
„I'm out, have a good rest of the day."
Típla jsem to.