The Song of Shadow and Crows

8.

Celý týden sledovali z uctivé vzdálenosti rezidenci Dylanova otce, aby zjistili, kdo kdy chodí dovnitř a ven. Nakonec se rozhodli pro sobotní večer...Dylan odjel někam se svými přáteli a pan a paní domu vyšli v noblesních šatech za ním. Pravděpodobně mířili na nějakou slavnost. Počkali ještě hodnou chvíli, než se odvážili vystoupit z auta a přiblížit se k domu.

„Nikoho neslyším." Řekl Ponzi s pohledem upřeným na dům.

„Fajn. Půjdu dovnitř a ty hlídej, kdyby někdo šel." Nařídila mu.

Stáli ve stínu keřů pod balkonem. Několikrát se nadechla a připravila se na přeměnu. Od té doby, co jejich dům vybuchl, se znovu neproměnila. V mysli si představila černou vránu a přinutila svou moc spolupracovat.

Netrvalo dlouho a lehká záře obklopila její tělo, načež zmizela a zpod jejího trička vyskočila vrána.

„Působivé." Ušklíbl se Ponzi.

Tiše zakrákala v odpověď a na to už vyletěla na zábradlí balkonu.

Okno v podkroví bylo otevřené a tak nabrala rychlost a protáhla se dovnitř.

Ocitla se na půdě plné krabic a prachu. Dalším zábleskem se proměnila v malého broučka a prolezla pode dveřmi. Prohledávala tak místnost po místnosti. Pročítala stohy dokumentů. Hledala trezory, ale nikde nic. Už se chtěla vrátit, když si řekla, že jí zbývá už jen sklep. Sletěla tedy do temného vlhkého prostoru pod domem a hledala cokoliv podezřelého. Našla však jen několik sklenic se zavařeninou, staré nářadí a další harampádí.

V tom si všimla něčeho podivného. Pod jednou skříní byla podlaha trochu ošoupaná. Nemuselo to nic znamenat, přesto se proměnila do lidské podoby a skříň se skřípěním odtáhla. Srdce se jí divoce rozbušilo, když uviděla dveře trezoru.

„Doufej, že nenajdu, co hledám." Řekla tichým hlasem a proměnila se opět v broučka.

Pochodovala po zámku sejfu a poslouchala západky. Chvilku to trvalo, než uslyšela závěrečné cvaknutí a dveře se otevřely.

Proměnila se zpět do své podoby tak rychle, až se jí zatočila hlava. Cítila, že jí energie opouští...Se zatajeným dechem dvířka otevřela dokořán. Nemohla uvěřit vlastním očím. Byly tam...Temně rudé kameny byly naskládány na sebe. Hněv se v ní rozhořel takovou rychlostí, že skoro nemohla dýchat. Nejradši by to tu hned podpálila. Musela se však napomínat, aby byla trpělivá. Zaplatí za to...Celá jeho rodina přesně tak, jako za to zaplatila ta její...

Když všechno dala do původního stavu, vylétla ven a proletěla kolem Ponziho přímo k jejich autu. Rychle se oblékla a pak ještě dlouho byla zticha a usměrňovala si myšlenky. Ponzi tušil, že se její obavy potvrdily. A musel uznat, že se víc než těší na odvetu, jakou jim přichystá.

„Mají je tam. Ve sklepě." Zahleděla se před sebe a hněv s ní cloumal.

„Co s tím chceš dělat?"

Dlouho přemýšlela, než promluvila. „Když je udám, podplatí soudce a nic se mu nestane. Musíme vzít spravedlnost do svých rukou. Život za život..."

„To je moje holka." Roztáhl rty do podlého úsměvu a vyrazil cestou zpět k domu u moře.

Do noci vymýšlely plány na odplatu. Když se konečně shodli, Tanvi začala cvičit vytrvalost. Proměňovala se v různě velké bytosti na různě dlouhou dobu. Čím častěji se proměňovala, tím její výdrž rostla a s ní i touha po pomstě...

Pan Daeneron se zrovna vracel z vydařené obchodní schůzky. Jak předpokládal, krvavé Alexandrity se prodávaly skoro samy. Nechtěl vědět, na co kupcům budou, hlavně, že dostane tučný šek. Vesele si pískal, když procházel domem do sklepa, aby skontroval své nově nabité jmění. Tenhle obchod se mu vydařil...Odsunul skříň od stěny, aniž by si všiml ušmudlaného koberce, který tam do teď neležel. Hbitě otáčel zámkem sejfu a spokojeně si prohlížel drahé kameny, které se zlověstně leskly v tlumeném světle žárovky.