The Song of Shadow and Crows

7.

Tlaková vlna je odhodila. Tvrdě dopadli na silnici. Tanvi nic neslyšela. Nemotorně se zvedla do sedu a krve by se v ní nedořezal. Obrovské plameny olizovaly jejich dům a další malé exploze trhaly zbytky zdí na kusy.

„Ne." Špitla a vstala tak rychle, že se jí hlava zatočila. „Ne!" zakřičela a běžela vstříc plamenům, než jí někdo zachytil.

Byl to Ponzi, kdo jí pevně držel. Mluvil k ní, ale ona ho neslyšela a skoro přes potoky slz ani neviděla. Snažila se vymanit z jeho sevření a běžet do domu, zachránit rodiče. Škrábala ho a kousala. Zmítala se jako divoká šelma. Ponzi nepovolil. Srdce jí puklo žalem. Neměla s rodiči příliš blízký ani dobrý vztah. Stále to však byla její rodina. Její krev a ona se teď musela koukat, jak její domov mizí v plamenech. Z hrdla se jí vydral hlasitý nářek. Trvalo mučivě dlouhou dobu, než zaslechla tlumené sirény hasičských aut.

Už se nebránila, a tak jí Ponzi opatrně pustil. Okamžitě se svezla na kolena a vrtěla hlavou. Nechtěla to přijmout. Nemohla to být pravda...Celá se třásla a k žalu se začala přidávat i zloba. Útroby se jí stáhly a skoro nemohla dýchat. Periferně viděla mágy nadané na vodní magii, jak bojují s plameny. V hloubi duše však věděla, že její rodiče už nezachrání...

Žilami jí projela vlna moci, která v ní zažehla jiskru. Stalo se to tak rychle...Kůže jí brněla a svědila a na to už i jí pohltil plamen.

Když pohasl, na jejím místě teď seděl nádherný pták fénix. Byla tak zlomená, že se nad tím nepozastavila na jedinou vteřinu. Vznesla se do vzduchu, párkrát obkroužila dům, přičemž se sebe vydala tak tesklivou melodii, že se mágové na chvíli zastavili a jejich srdce se sevřela žalem. Na to už zmizela v temnotě noci...

Ponzi stál nehnutě a díval se směrem, kterým odlétla. Dokázala to...Proměnila se...Byl na ni hrdý. Jeho malá bestie konečně vzlétla...Podíval se na už doutnající dům. Neměl žádné emoce. Nesnášel to tam. Nesnášel její rodinu, za to co mu udělala. Dny byly snesitelnější jen díky ní. A teď byla pryč.

Ještě dlouho jen tak stál. Mágové už odjeli i s mrtvými těly. Nebo s tím, co z nich zbylo. Ulice se opět pohroužila do ticha. Věděl, že by teď měl najít někoho, kdo mu za drobnou úplatu pomůže z toho obojku a pak mu pomůže dostat se zpět domů. Nemohl se k tomu však přinutit. Nevidět už nikdy její smích? Necítit její vůni? Ne...Posadil se na kamennou zídku a čekal...Jednou se musí vrátit a on tu bude na ní čekat.

Ani nevěděla, jak dlouho už byla ve vzduchu. Žal jí sžíral jako neústupný plamen, který spálil její domov. Její rodiče...Létala nocí a z hrdla se jí dral nešťastný nářek. Tohle měl být radostný okamžik. Její proměna se měla oslavovat...

Byla vyčerpaná. Už ani neuzvedla svá křídla a najednou prudce padala dolů. Nesnažila se zachránit. Bylo jí to jedno...

Ve vzduchu se proměnila a s duněním dopadla do trávy mezi stromy. Kosti jí zapraskaly a silně se rozkašlala, jak se snažila popadnout dech. Celé tělo jí hořelo. Stočila se do klubíčka a s nářkem zavřela oči. Toužila se vpít do země. Chtěla splynout s přírodou...

Po nějaké době se probrala z katatonie. Měla by se dát dohromady. Měla by zjistit, co se stalo. Zařídit pohřeb a jít životem dál...Na mysli jí vytanula vzpomínka na Dylana. Mohl v tom mít prsty? Jestli ano, přísahala si, že ho sama roztrhá na kusy.

Nakonec vstala na rozechvělé nohy a vydala se zpět k městu.

Ucítil jí dřív, než ji zahlédl. Vítr nesl její vůni ulicí a jemu se divoce rozbušilo srdce. Připadal si jako pes, který vítá svého pána. Rychle tu myšlenku zapudil.