The Song of Shadow and Crows

5.

Na nějakou dobu jí horká voda ukolébala ke spánku. Když otevřela oči, tělem se jí rozlil blažený pocit. Poprvé v životě se cítila svobodná...Chtěla to zažít znovu. Chtěla zažít víc...
Chvilku jí trvalo, než se dostala do svého pyžama skládajícího se ze sametového tílka v rudé barvě s bílými lamami a šortek stejného stylu. Vyčistila si zuby a vyklopýtala zpět do ložnice. Koutkem oka zahlédla Ponziho sedícího na lenošce s pohledem upřeným na krb. Tep se jí maličko zrychlil, při vzpomínce na jejich rozhovor a pak už se svalila na postel a během minuty usnula tvrdým spánkem...

Měla by mu dát vlastní pokoj...Proč tu stále musí být, když už není dítě...Když slyšel, jak se její tep utlumil a poznal tak, že spí hlubokým spánkem, vstal a prošel se po pokoji. Ptal se sám sebe, jak to, že se to tu tak změnilo? Dřív byl její pokoj zavalený harampádím. Všude bylo plno hraček, skříně přetékaly blbostmi a šperky. Teď místnost působila stroze. Což se mu na jednu stranu líbilo. Přešel ke kosmetickému stolečku a prošmejdil šuplíky. Spousta make upu, pár kusů šperků. Jinak nic. Prošel se do koupelny. Očuchal oleje na poličkách. Vonné soli v dřevěných miskách a mýdla ve tvaru zvířátek na umyvadle. Usmál se nad tím. Pohlédl na vanu a zatoužil se ponořit do horké vody...

Loudavě šel zpět do pokoje. Otevřenými dveřmi balkonu sem proudil čerstvý vzduch a měsíční světlo dopadalo na její tvář.

Jak směšně poetické. Ušklíbl se sám pro sebe. Přistoupil blíž. Hruď se jí pravidelně zdvihala. Podlehl nutkání se k ní sehnout. Zvuk jejího srdce byl jako píseň. Krev proudící jí v žilách ho přitahovala. Volala ho...Musel se k ní sehnout ještě víc...Tak, že nosem přejel po jejím krku k rameni. Mohl si jen domýšlet, jak chutná...Nepatrně se dotkl svými rty její kůže...

Když se zavrtěla, ztuhnul. Chová se jako nějaký úchyl. Bez hnutí čekal, aby se mohl nepozorovatelně zase odtáhnout, ona však pootevřela oči a její nepřítomný pohled se upřel kamsi za něj. Vztáhla k němu ruce a obtočila mu je kolem krku. Přitáhla si jeho hlavu k sobě a znovu klidně usnula.

Jako nůž mu projela myslí vzpomínka...První roky často chodíval k její posteli, když spala a představoval si, jak jí trhá na kusy. Když se vzbudila, místo, aby byla bez sebe strachy, ho jen objala kolem krku jako teď a znovu klidně usnula. Rozčilovalo ho to. Měla by se ho přece bát... Vždycky počkal, než znovu hluboce usne a vysmekl se jí. Teď se k tomu ovšem nemohl donutit...

Stál v nepřirozené pozici a pomalu mu začínal tuhnout krk. Tak jo, jen na chvilku. Řekl si a s lehkostí pírka ulehl vedle ní tak, aby jí neprobudil. Mnohem lepší. Až na to, že měl ucho přitisknuté přesně v místě jejího srdce. Nevěděl, co ho rozptyluje víc. Touha po její krvi nebo měkké ňadro, na kterém mu spočíval zbytek obličeje. Snažil se na ni takhle nemyslet. Přece s ní vyrůstal...Viděl jí jako malou dívenku...Teď by však kdokoliv na první pohled mohl říct, že je Ponzi jen o pár let starší než ona. Přes to, že mu táhlo na dvoustý rok. Vyrostla z ní dospělá žena a byla s ní větší zábava, což si nerad přiznával.

Zavřel oči a zaposlouchal se do její písně. Úplně se ztratil ve svých myšlenkách. Probraly ho až rychlé kroky mířící ke dveřím Tanvina pokoje. Potutelně se usmál. Jedna jeho část ho nabádala, aby se rychle vzdálil. Ta druhá hrozně chtěla vidět jeho výraz, až projde těmi dveřmi. A tak zůstal ležet a nedočkavě sledoval dveře.

„Tanvi, musíme si-„ zarazil se.

Tanvi se zavrtěla a otevřela oči. Jestli byla překvapená z toho, že tam Ponzi je, nedala to najevo.

„Co to má znamenat?" zeptal se vztekle. Najednou byl rudý v obličeji a nosní dírky se mu rozšířili jako běsnému nosorožci. „Ten upír jde okamžitě z domu." Prskal Tanvin otec.