The Song of Shadow and Crows

2.

Na druhý den seděla u skleněného kulatého stolku na balkoně a vychutnávala si snídani. Palačinky s ovocem, sladká kaše a pečivo plněné čokoládou bylo naservírováno na křišťálovém servisu, který se v prvních slunečních paprscích blýskal. Z dvou malých šálků se linulo opojné aroma exotického čaje. Vzduch byl svěží a prosycený vůní stromů a mechu.
Ponzi poníženě seděl na drobné židli naproti dívence. Díval se na svůj talíř a snídani, kterou mu připravila.
„Víš, že nejím normální jídlo?" zabručel.
Z vůně čaje se mu sbíhaly sliny, odmítal si to však přiznávat.
Tanvi pokrčila rameny. „Táta říkal, že přežiješ i na normální stravě bez krve."
„Vážně? A co dalšího ti tatíček ještě řekl?" zavrčel podrážděně.
Ostré světlo mu způsobovalo migrénu. Byl daleko od domova, měl hlad a cítil, že snad každou chvílí vybuchne vzteky.
„Že uděláš, co budu chtít." Řekla mezi sousty.
Nahnul se přes stůl. „Já nejsem hračka." Každé slovo procedil zlostně přes zuby.
Dívka se zahihňala. „Jsi legrační."
Ponzi zacítil tik v pravém oku. Nejradši by té holce ukousl hlavu. Co tady dělá? Musí pryč...Zkusí to...Věděl, jakou bolest náhrdelník na jeho krku způsobuje. Její otec se postaral, aby si to velmi dobře zapamatoval. I přes to...Hněv v něm rostl. Nanicovatá holka před ním si v poklidu pila svůj čaj v růžových šatech poslední mody.
Když se na ní zaměřil, slyšel tlukot jejího mladého srdce. Nadechl se a sebral veškerou odvahu. Na tři...Jedna...Dva...
Ponzi se prudce s křikem zlomil v pase a zhroutil se ze židle. Svíjel se v bolestech a nebyl schopný se pohnout. Jeho vlastní tělo jakoby ho spalovalo zevnitř. Hlava se mu málem rozskočila.
Tanvi ani nevzhlédla od své snídaně, když klidným hlasem pronesla: „Táta ti říkal, abys byl hodný."

A tak se dny táhly dál. Jelikož upíři nikdy nespali, procházel se v noci po pokoji a šmejdil v jejích věcech. Nechápal, jak tak malé dítě může mít tolik harampádí. On sám měl doma jen pár kusů oblečení a knih. Nikdy nebyl materialista. K čemu jí byly ty diamanty a drahé kameny? Šperky? Tolik hraček...Když se nudil, stál u její postele, sledoval, jak spí a představoval si, jak by jí zabil. Několikrát se pokusil utéct, ale vždycky to skončilo svíjením se na podlaze v bolestných křečích. Musel snášet pištění jejích kamarádek, které přišly na návštěvu a jejich nesčetné čajové dýchánky, kdy mu zaplétaly vlasy do nejrůznějších účesů a malovaly ho líčidly. Musel s nimi běhat po zahradě a skákat po stromech. V těch chvílích chtěl jen zemřít. Doufal, že ho takhle nikdo další neuvidí...

Po jedenáctých narozeninách Tanvi začala být nervózní. Její schopnost se stále neprojevila a její otec nedokázal skrývat zklamání. Proplakala kvůli tomu celé noci a bylo jí jedno, že se jí Ponzi v rohu posmívá. Věděla, že jsou její rodiče mocní a bohatí. Mají prosperující podnik, který měla jednou zdědit. Jak jí budou lidé poslouchat a respektovat, když nemá ani na to, se proměnit v malého brouka...