Právě jsem se toulala po lese s lukem na zádech. Vsadila jsem se se Samem, že pokud zvládnu ulovit větší kořist než on, vezme mě na výpravu s jeho Pětkou. Nechtěl o tom vůbec slyšet, jenže já nemůžu jen tak sedět. Potřebuji cítit vítr ve vlasech. Moje ruce touží po nějaké práci. Moje jedna noha musí míjet tu druhou. A to jen kvůli tomu abych přestala myslet na všechny ty nezodpovězené otázky. Ta tajemná žena, se mi už neobjevuje ve snech. Ona se vypařila a mě a tady nechala bez odpovědí.
Sesedla jsem ze Silver a šla jsem se podívat na čerstvě stopy vyryté v zemi. Stopy tvořily otisky dvou spárků. Za nimi byly ještě dva malé paspárky. Rukou jsem přejela po povrch zmíněné stopy. Stopa srnce. Okus dál ležela malá nadílka. Došla jsem k výkalu a ruku dala těsně nad to. Na natažené dlani, jsem ucítila teplo. Byl tu před chvílí.
Nasedla jsem na Silver a vydala jsem se po stopách dál. Nasála jsem vzduch do plic a do nosu mě udeřil pach lesa. Cítila jsem mech, rostoucí houby, jehličí a promoklou hlínu. Pach lesa po dešti.
Jeli jsme pořád dál a les houstl. Byli jsme odkázáni na malou cestičku vyšlapanou lesní zvěří, která byla lemovaná hustými stromy. Listy a větve stromů tvořily silnou stěnu. Když už jsem to chtěla vzdát a smířit se s porážkou, naskytl se mi pohled na malou mýtinu. Byl na ní můj srneček. Stál tam s hlavou přilepenou na zemi a čumákem uždiboval kousíčky šťavnaté trávy. Zjevil se mi tady jako dar z nebe.
Z toulce jsem jedním pohybem vytáhla šíp. Dělala jsem co nejmenší a nejpomalejší pohyby, aby se mi nevyděsil a neutekl pryč. Šíp s tětivou jsem uchopila mezi dva prsty. Natáhla jsem tětivu a nasměrovala jsem svůj šíp na mou kořist. Zklidnila jsem svůj dech. Mé prsty jsem rozevřela a vypustila jsem svou dobře mířenou střelu. Šíp proťal vzduch, zasvištěl a zabodl se srncovi o kousek výš na jeho levou přední nohou. Nic nestihl udělat. Měl to spočítané. Svalil se na zem a z postřeleného místa se mu valila krev.
V hlavě jsem se usmála. Lovce vždy potěší pořádný úlovek. Sam by musel ulovit kance aby mne překonal. Znovu jsem sesedla, došla jsem k srnci, vytáhla jsem z něho můj šíp s rudými peříčky, který jsem si otřela o kalhoty a vrátila jsem ho zpět. Srnce jsem s nasoukala do pytle a ten jsem následně zavázala. S hekáním jsem srnce dotáhla až k Silver. S velkou námahou a přes naříkání mých svalů se mi povedlo hodit si srnce před sedlo jako pytel brambor. Nakonec jsem se také vyhoupla do sedla. Při jízdě jsem srnce přidržovala, protože jsem věděla, že pokud mi spadne na zem, už nikdy nebudu schopná vytáhnout ho zpátky nahoru.
S postupem času, les začal opět řídnout. Po nějaké době jsem znovu viděla kouř stoupající k obloze. Jsme doma. Se Silver jsme si to mířili přímo do té malé vesničky. Byla malá, ale i přesto pro mne mnohé znamenala.
Lidé vzhlíželi od jejich prací a mávali nám na přivítanou. Zářivě jsem se na ně usmívala a mávání jsem jim oplatila. Dělají jako kdybych byla nějaký rytíř vracející se z bitvy. Jenže to já nejsem. Jsem něco co si ani jeden z nich nedokáže ani ve snu představit. Jsem jejich záchrana ale zároveň zkáza. Kdyby věděli co jsem zač, vítají mne s pochodněmi v rukou a hranicí uprostřed náměstí, ne s úsměvem na tváři. Při těchto myšlenkách můj úsměv ovadl jako kytka na poušti.
Dojela jsem před teď už i můj dům, zastavila jsem a sesedla jsem ze Silver. Z okna vykoukla blonďatá palice. Thomas.
„Nazdar Violet!"
„Čau Thomasi. Pojď mi pomoct." Jeho hlava zmizela, ale za chvíli vyšel z domu celej natěšenej. Nevím co to do něj vjelo. „Co se tak směješ?" Na obličeji mu hrál parádní úšklebek. „Sam prohraje." Začal se se chechtat. Nevím proč si je tím tak jistý, ale rozhodně nemám žádné námitky.
„Joo? A jak to můžeš vědět, co? "
„To je jasný! Srnce bude těžký překonat, Violet." Vrtalo mi hlavou jak jen může vědět, že jsem ulovila srnce, když ještě neviděl obsah pytle....Nakonec jsem nad tím jen mávla rukou.
„Tak sebou hni a pomoz mi." Společnými silami jsme srnce sundali dolů a dovlékli jsme ho dovnitř. Tam se ho hned ujala Rosa a začala ho chystat na oběd. Do kuchyně přišel Joell a pochválil mě za můj výkon. Seděla jsem u stolu a dívala jsem se na ně. Bylo mi tak krásně. Konečně mám lidi, kteří tu pro mě jsou.
Z mého přemýšlení mě vtrhl přibližující se dupot kopyt. Sam se vrátil. Projela mnou vlna zvědavosti. Zajímalo mě s jakým úlovkem mě chce porazit. Vyběhla jsem ven, doprovázel mě můj úšklebek. Naskytl se mi pohled na Sama, rudého v obličeji. Po čele mu stékala kapka potu a jeho tunika se mu lepila na tělo. Hned mi bylo jasný, že běhal po lese jako smyslu zbavený.
„Tak co? Jak jsi pochodil?"
„Ticho." Moje rty se roztáhly do obrovského úsměvu. Sam mohl vidět všechny zuby v mojí puse.
„Tss. Tak co jsi ulovil?" Z Milese sundal pytel a vytáhl z něj tři králíky.
„Oo to je teda úlovek! No vypadá to, že na další výpravě budeš mít o člena navíc." Předtím než jsem zalezla zpátky domů, jsem Sama šťouchla do ramene.
„Neumíš prohrávat, to se ti nebude hodit do života."
„Nejde mi o prohru. Je to nebezpečný, víš?" Jen jsem si odfrkla a vydala jsem se dovnitř. Pořád se ke mně chová jako k dítěti. Zapomíná na to, že jsem dlouho žila sama. Byla jsem odkázaná sama na sebe. Umím se o sebe postarat!
K večeři nám Rosa udělala mého srnce. Chutnal výborně. S plným žaludkem jsem se spáchala hygienu a dala jsem najíst Silver. Zrovna jsem seděla u otevřeného okna. Do pokoje se vkradl vítr a mé dlouhé kudrnaté vlasy se rozevlály.
Přemýšlela jsem nad Flinem. Od té doby co jsem odjela za Joellem, jsem ho neviděla. Vždycky si ke mně našel cestu, ale teď se už dlouho neukázal. Měla bych se po něm zítra podívat. S mírným pocitem viny, jsem si šla lehnout do péřové postele. Dostala jsem svůj vlastní pokoj. Byl malý, ale mně se to líbilo. Děsila mě představa toho, že spím uprostřed obrovské místnosti. Spokojeně jsem si lehla a zavřela oči. Spánek se za chvíli dostavil.
Tu noc se mi zdál sen. Sen kde se znovu objevila.
