Princ na útěku CZE ✓

Hádka z plyšáka

Dneska se za ním přijela podívat jeho nejlepší kamarádka. Jakmile se dozvěděla, že je Quackity živý a zdraví, tak už byla na cestě za ním. Prý kvůli tomu zrušila důležitou schůzku, což Quackity našel velice milé a docela se i na ni těšil. Chtěl jí povědět úplně všechno.

,,Quackity!" Nezatěžovala se s klepáním a ihned vběhla Quackitymu do objetí. ,,Co tě to napadlo? Takhle mi utíkat a pak se mi vrátit s výbušninou v prdeli!" Řekla naštvaně a přátelsky mu vrazila facku. Potom ho ale ihned zase uvěznila v objetí. Holky. Tohle Quackity nikdy nepochopí. Možná to je důvod, proč je chodí s Wilburem.... Chodí spolu vůbec? 

A potom se to všechno nějak stalo. Začali se bavit, smát se a dokonce zvládli i sníst snad půl kuchyně.

,,Nejlepší stejně byla marmeláda s hořčicí." Usoudila princezna Luna, když se snažila umýt marmeládovou skvrnu ze svých bílých kalhot.

,,Tvoje matka nás zabije." Zašeptal Quackity, když ani po několika minutách nešla skvrna umýt.

,,To mi projde. Řeknu, že mám krámy." Pokrčila rameny a usměvavě se podívala na červenobílé kalhoty.

,,Na stehnech?" Zeptal se udiveně Quackity a podíval se na Lunu ještě zmateněji. Nebyl zas tak blbý, aby nevěděl, jak funguje menstruace. A když to ví i on, tak královna, která je žena a prožívá si to, to bude určitě vědět taky.

,,Jo, je to tak normální." Pokrčila rameny.

,,Jakože jak normální? Vždyť to je z druhý strany, jak to můžeš mít na stehnech?!" Zhrozil se. Nechtěl vědět, co pro Lunu znamenalo 'Je to tak normální' a doufal, že se to skoro nikdy nedozví.

,,Chceš se vsadit, že to dokážu až na kotníky?" Zeptala se vyzývavě a s podivným úsměvem na tváři.

,,Hele radši ne. Chci si užít život bez trauma a strachu z krve." Omluvil se z tohoto tématu a vydal se ke skříni. Jakmile skříň otevřel, vypadl z ní malý plyšový medvídek s cedulkou a runy na ní. Wilburuv medvídek. Neřešil ho a dále hrabal ve skříni.

,,Na, vezmi si tyhle." Řekl a podal jí šedé tepláky, které by mohli být na její velikost. Nebyli od sebe tolik odlišní, ale Luna měla větší boky, takže potřebovala i logicky větší velikost.

,,Odkud ho máš?" Zeptala se a ukázala na medvídka, kterého Quackity zvedal ze země.

,,Eh tohodle?" Zamyslel se, jestli jí má říct o Wilburovi. Je to jeho nejlepší kamarádka a měla by to vědět, ale tak neví, jak by na to reagovala. ,,Dostal jsem ho v té vesnici. Prý to tam bylo pro mě." Vymyslel rychlou lež a potom toho začal litovat. Jestli na to přijde, bude těžké vysvětlování a taky teď bude těžké vysvětlovat lež, kterou nemá vymyšlenou.

,,Patří naší rodině. Většinou to dá princ nebo princezna své šťastné polovičce. Taky jednoho mám, jenom jsem ho zatím nikomu nedala. Jak se ale dostal do té vesnice?" Zamyslela se a Quackitymu to taky šrotovalo v hlavě.

,,Takže ten, kdo toho medvídka vlastnil, byl princ a tvůj bratr?" Zeptal se, aby se ujistil. Wilbur a princ? Něco ve Wilburově příběhu vynechal. Hodně podstatnou část.

,,Ano. Ale můj bratr umřel, když byl na lovu v lese. Nebo tak nějak mi to říkala matka." Řekla podezíravě. Ona myslela nad tím, jak jí lhala matka a Quackity nad tím, jak mu lhal Wilbur.

,,Zvládneš to tady na chviličku sama? Musím si za někým zaběhnout." Snažil se omluvit svou nepřítomnost. Bylo neslušné nechávat slečnu o samotě a ještě ve vašem vlastním pokoji, ale v tomhle toho bylo víc.

,,Jdu za matkou. Tohle mi musí vysvětlit." Řekla naštvaně a oba se vydali vlastním směrem.

,,Proč jsi mi lhal?" Zeptal se Quackity, když si stoupl před mříže, kde viděl Wilbura, který se snažil se uvelebit na malé a tvrdé matraci.

,,Co prosím?" Zeptal se nepochopeně Wilbur a přišel k němu.

,,Jak to, že jsi měl u sebe medvídka, který patří královské rodině. Jsi princ, nebo co?" Zeptal se agresivně Quackity a ukázal mu plyšáka v jeho rukou.

,,Quacki já..." Zamyslel se. Pořádně se zamyslel. Quackity mu chtěl dát času, kolik potřeboval, aby mu to pořádně vysvětlil.

,,Takže jsi mi lhal, Wilbure. Nelži mi, vidím ti to na očích. Proč jsi mi nic neřekl? Vážně jsi mi musel lhát celé ty dva posrané roky!" Rozkřikl se a hodil po něm plyšového medvídka. Wilbur se podíval do země. Litoval toho.

,,Je mi to líto. Nikdy jsem nechtěl být něco víc, než obyčejný občan. Chtěl jsem být normální a kdo by se ke mě tak choval, kdybych byl princ?" Poslední větu řekl s malým tázáním na konci. Věděl, že nikdo by se k němu nechoval normálně.

,,Já bych to klidně zvládl. Proč jsi mi lhal a neřekl mi to? Neudělal bych nic, co by jsi nechtěl, tak proč?!" Naštvaně praštil do mříží a Wilbur leknutím odstoupil.

,,Protože jsem se bál, že by jsi mě poslal zpátky 'domů' a nenechal mě žít můj sen. Chtěl jsem mít někoho, kdo by mě bral jako toho tuláka, který nemá v životě žádný důležitý potenciál." Hned po téhle větě si schoval hlavu do dlaní. Začal všeho tak strašně litovat. Chtěl vrátit čas a nikdy se ke hranicím nepřiblížit.

,,Nikdy bych nic takového neudělal. Kdyby jsi měl jenom tu hubu mi to říct, klidně bych ti dal i modrý z nebe. Teď jsi jenom lhář. Nic jiného. Zklamal jsi mě." Řekl už více smutně a pomalu odešel z věznice, nechávaje zničeného Wilbura za sebou.

Wilburovi bylo úplně na rozbitou tlamu. Chtěl to všechno vrátit. Nikdy se nedostat do kontaktu s Quackitym a nikdy mu neublížit. Měl chuť se zabít už teď. Jenomže neměl tady nic. Jenom blbou matraci, která byla tvrdší, než ta podlaha.

900 slov