Princ na útěku CZE ✓

Štěstí z plyšáka

Quackity otevřel oči. Byl ve svém starém pokoji. Všechno bylo jako při staru. Kdyby tady nebyl prach, nevypadalo to, že by odešel před dvěma lety.

Posadil se a uviděl, že má celou pravou nohu v obvazech. Tam mu vybouchla ta mina.

Podíval se po celém pokoji, ale nikde neviděl Wilbura. Museli ho chudáčka zavřít do vězení. Chtěl za ním ihned běžet, ale bolelo ho celé tělo. I to blbé sezení mu působilo bolest. Nebyla ale tak nesnesitelná.

Najednou se otevřeli dveře a v nich stála jeho matka s nadšeným výrazem ,,Quackity! Kluku můj! Kde jsi se to toulal? Umíš si představit, jak jsem se o tebe bála?" Začala na něj chrlit a uzavřela ho v mateřském objetí. Quackity byl překvapený, že ho objetí nebolelo. Matky to vždycky nějak umí.

,,Byl jsem v té vesnici pro vyhnance. Hledal jsem tam svoje štěstí s jedním vyhnancem a jeho rodinou." Zazubil se Quackity a objal svou matku nazpět. Chyběla mu a to hodně. Stejně jako otec. Oba mu chyběli i když se nedostal přes to, že jeho otec může ta to, že utekl.

,,A co? Našel jsi to, co jsi hledal?" Zeptala se a Quackityho úsměv polevil. Našel to? Co za štěstí vlastně hledal?

,,A-Asi ano... našel jsem něco více, než jsem chtěl." Našel nové pocity a nové emoce. Našel v zalíbení a lásku. Dokonce poznal i ten podivný pocit motýlků v břiše, který mu nikdy nikdo neudělal.

,,Mluvíme o tom klukovi v tom žlutém svetříku, že?" Zeptala se s podivným tónem, což donutilo Quackityho se pousmát.

,,Řekněme, že máš pravdu." Jakmile se podíval své matce do očí, všiml si malého strachu. ,,Co je?" Zeptal se a podíval se jí hluboko do očí.

,,Všichni si tady šuškají, že tě unesl. Nejvyšší rada vtlouká tátovi do hlavy, aby ho popravili a pokud to neudělá, odstupují od práce." Řekla smutně a pohladila Quackityho po tváři.

,,A co je takový problém? Najdeme nové." Pokrčil rameny, ale matčin úsměv se neobjevil.

,,Otec si to myslí taky. Za sedm dní ho popraví." Její pohled se sklopil a Quackitymu se oči zaplnili slzy, které málem vypustil na povrch.

,,Takže proto jsi sem přišla a ptala jsi se na to, co jsem dělal. Chtěla jsi vědět, co pro mě znamenal. Chtěla jsi vědět, jak moc bych nad ním truchlil." V jeho hlase se mísil smutek a agrese, které bylo slyšet podstatně více. Nemohl uvěřit, že mu to matka udělala.

,,Promiň. Nechci ti ublížit. Když na něj zapomeneš, bude to lepší." Usmála se a chtěla ho pohladit po tváři, jenomže Quackity už vstával z postele a odkulhával se pryč.

Kulhal co nejrychleji, aby se dostal na potřebné místo v co nejrychlejším čase. I tak, to trvalo hodně dlouho. Asi deset minut.

Stráže ho naštěstí bez ptaní pustili, což mu ušetřilo hodně času smlouvání a vysvětlování.

Vběhl před železné mříže a díval se na vysokého muže, který ho sledoval s překvapeným výrazem.

,,Co tady děláš?" Zeptal se a přiběhl k mřížím. Chytili se za ruce a Wilbur se na něj podíval s prosbou v očích. Jakmile Quackity přikývl, políbili se. Romantický polibek předaný příteli pře mříže. Celkem klišé, když se nad tím tak zamyslíte.

Jakmile se odtrhl, Quackity ve svých rukou nahmatal malou plyšovou věc.

,,Myslel jsem, že zůstal doma." Usmál se Quackity a podíval se na něj. Byl čistý a bez poskvrnky.

,,Nezůstal. Vždycky je u mě. Kamkoliv jdeš pryč, je u mě, abych ti ho mohl v případě nouze dát. A vyplatilo se to." Řekl a věnoval Quackitymu další pusu na čelo.

,,Já... blbě se mi to říká, ale popraví tě. Do sedmi dnů." Řekl smutně Quackity a nechal slze volný průchod na jeho tváři.

,,To bude dobrý." Řekl a utřel Quackitymu slzu z tváře. ,,Už jsem ti někdy řekl, co na tobě miluju?" Zeptal se a pohladil ho po tváři.

,,Ne." Odpověděl jednoduše a čekal co z něj vypadne.

,,Vždycky máš v sobě podivnou jiskru. Jsi milí, dokud někdo nepřekročí čáru. Pak dokážeš i zabíjet. A taky tvoje čapička se vždycky válí na nejvíce náhodných místech a vždycky, když ji hledáš, dokážeš i celý dům prohodit na opačnou stranu." Usmál se a pohladil Quackityho čepici.

,,Nenávidím, když ztratím čepici." Řekl Quackity a zavzpomínal na poslední den, kdy zapomněl, kam ji položil... týden dozadu. Prostě si rád dává čepici na místa, které pak zapomíná.

,,Já to zase miluju. Ale myslím, že je načase jít, nebo tě vytrhne král z kůže." Usmál se, když uslyšel zvuky brnění, které se blížili k nim.

,,Neumřeš. Ne, dokud jsem tady já." Mrkl na Wilbura a rozeběhl se pryč z věznice.

730 slov