Our world is split in two

Chapter 1.

Křik. Zoufalost. Slzy. Probuzení.
Trhnutím jsem se posadila ve své posteli. Srdce bije jako o závod. Oči stále vlhké. Ruce rozklepané. Dech přerušen. Chvíli jen tupě zírám do prázdna a po chvíli se odvážím ujistit se, že to byla jen další z řad nočních můr.
Doposud nedokážu vydat ani hlásku. Světle růžové stěny kolem mě jsou již nějakou dobu prázdné. Ještě teď na nich ale můžete spatřit stopy po obrazech, kalendářích a jiných ozdobách, které tam dříve visely. Polštář mám mokrý potem. Odhodím peřinu a nohy postavím na zem, aby se mi hlava přestala točit a já přestala upadat do tmy své mysli. Na nočním stolku leží střepy po rozbitém rámečku, ve kterém stále leží fotka plná stop od slz. Ani se neráčím střepy uklidit. Už je to půl roku. I jiné fotky a obrazy leží roztrhané v malém koši v rohu místnosti. V kuchyni napojené na můj nevelký pokoj stále leží nůž se stopami od krve. Láhev od nějakého alkoholu je netknutá. Myslím, že to je šampaňské. Nevím. Láhev je obalená do růžového papíru posypaného srdíčky a třpytkami.
Odvrátila jsem oči. Příliš mnoho vzpomínek. Z ledničky jsem vyndala předem připravený ručník a přiložila si ho na čelo, aby se mi hlava trochu zklidnila a zchladila. Ukápla mi slza. Vyklopila jsem do sebe sklenici vody. Po chvilce zíraní do prázdna jsem si udělala hygienu a oblékla se. Podívala jsem se na batoh v rohu místnosti.
Škola...
Vzala jsem batoh a nastrkala do něj laptop, sešity, pár propisek a sluchátka. Na knihy jsem se vykašlala už nějakou dobu zpět. Všude je až moc pocitů, které mi ji připomínají. Potlačila jsem myšlenku a vyšla z bytu. Zabalila jsem si krk teplou šálou a vyrazila do školy. Sluchátka mě odpojily od okolního světla. Zvuky zvenčí ve mě vzbuzovaly silnou bolest. A tu se snažím potlačovat.
Škola. Oběd. Úkoly. Nekonečný kolovrat.
Po škole se vydávám zpět domů, ale v půlce cesty jsem si uvědomila, jaké je dnes datum. Projel mnou silný impuls bolesti. Dalo mi zabrat, abych se nesesypala. Obrátila jsem se a namířila si to do nemocnice. Snažila jsem se potlačit emoci. Ale slabý vzlyk se vydral z mé hlubiny, když jsem vešla.

,,Slečna Melanie?" Zeptala se sestřička s lehkým úsměvem

Neodpověděla jsem. Jen kývla. Došla ke mně a odvedla mě k prosklenému pokoji. Váhala jsem zda jít dovnitř. Slzy se začaly lít po mém obličeji. Vzhlédla jsem do proskleného okna a spatřila ji na stejném bílém lůžku, na jakém leží už půl roku. Oči s nádhernými dlouhými řasami byly zavřené. Kéž bych mohla znovu spatřit jejich listovou zeleň...Položila jsem na sklo dlaň. Jediným mým důkazem, že dýchá, byla čára na stroji vedle ní.

,,Pracujeme na tom...po denních dávkách léků většinu dne prospí. Je to pro ni lepší. Stále bojuje..." Řekla sestřička a zdálo se jako by se sama snažila najít slova.

Kývnutím jsem ji ujistila, že rozumím. Nechtěla jsem to slyšet. Měla bych potřebu, rozbít to sklo, začít křičet a prosit ať se probudí. Alespoň jednou. Už měsíce jsem nezaslechla její hlas. Byl vždycky slabý, nikdy nemluvila nahlas. Ale já poslouchala i mlčení.

,,Stačilo by mi jen...znamení..." Řekla jsem potichu a ihned zalitovala. Sestřička mi položila ruku na rameno, ale já se lehce vysmekla.

,,Musím jít. Děkuji" dodala jsem monotónně a rázným krokem se vydala k východu.

,,Melanie!" Zvolala za mnou sestřička ,,...Ona se k tobě vrátí. Co nejdřív" pověděla a já jen pokla slzy a odešla.

To říkáte už půl roku..