Zkus mě chytit

4 - Brianův pokoj

Sledovala jsem známé tečky na stropě a uvědomila si, že jsem ve svém pokoji. Za oknem vládla tma a v černých stínech se větrem nahýbaly stromy vysázené v naší zahradě. Chtěla jsem vzteky stisknout zuby k sobě, ale ozvala se pravá tvář. Neskutečně to bolelo. Nenáviděla jsem otce celým svým tělem i duší, nebyl to můj táta, byl to netvor. Nechápala jsem, že s ním matka dokáže vydržet, že se dokáže dívat na to, jak mlátí své dítě, ale když jsem se na to zkusila za ty roky dívat i z jejího pohledu, neměla zrovna na výběr.
Natáhla jsem se po vypínači na nočním stolku a rozsvítila tlumené světlo. Zvedla jsem se z postele a přešla ke kabátu, vytáhla jsem telefon.
Žádné nové zprávy ani zmeškané hovory. I tak jsem telefon odemkla a vytočila první číslo v seznamu volaných. Párkrát to zazvonilo a pak se na druhé straně ozval Scottyho hlas.
„Panebože díky. Jsi v pořádku? Umírám tu strachy." Chrlil ze sebe jedno slovo za druhým.
„Žiju." Uchechtla jsem se.
„Omlouvám se." Řekl tiše a dokázala jsem si představit, jak sedí a mne si čelo.
„Za co?"
„Že jsem tam s tebou nebyl, že jsem ho nezastavil." Zakroutila jsem hlavou a přešla k posteli, kam jsem se hned svalila.
„Oba víme, jak by to skončilo, Scotty."
Chvíli bylo ticho, ale nebylo nepříjemné. Bylo to jako ho mít u sebe, což se teď pár dní určitě nestane. Byl celkem zázrak, že odtud odjel v pořádku, že ho táta nezabil hned když se vrátil domů.
„Stalo se něco, když jste se dneska potkali s otcem?" Mnula jsem povlečení mezi prsty a soustředila se na Scottyho hlas.
„Jen mě probodl pohledem a naznačil mi, abych zmizel." Otec Scottyho nenáviděl, nikdy jsem se nedozvěděla pravý důvod, Nikdo nevěděl, proč ho nesnáší, ale prostě to tak bylo a všichni jsme s tím žili.
„Asi si to schovával pro mě."
„Jers..."
„Chybí mi." Vypadlo ze mě a zároveň ze mě opadl kousek tíhy, co se mi usadila na hrudi po Brianově nehodě.
„Mně taky." Překvapilo mě, že to Scotty řekl nahlas. Od čtvrteční noci, kdy se Brian vyboural, jsme o tom nemluvili. Oba jsme si tím museli vnitřně nějak projít a když už jsme o tom začali mluvit, mělo se to nějak zlepšit, jenže to nic neudělalo.
„Kdy budeš moct ven?" Ptal se Scotty a tělo se mi obalilo chladným a slizkým pocitem. Věděla jsem, že mě teď bude otec držet pod zámkem, bude vědět, kdy jsem spláchla na záchodě a každý můj krok bude sledovat několik párů očí. Vypařit se ven za Scottym nepřicházelo v úvahu.
„Scotty..." Zaúpěla jsem tiše.
„Já vím. Kdyby cokoli, víš že mi můžeš zavolat i ve dvě ráno." Ujistil mě a nějak jsem věděla, že to bude potřeba. Souhlasně jsem zamumlala a chystala se položit hovor.
„Udělám cokoli, abych tě z toho baráku dostal Jers." Zatnula jsem čelisti a trhaně se nadechla. Věděla jsem, že se o to pokusí. Nevěděla jsem ale, jak to dopadne.
„Zavolám později Scotty. Jdu omrknout situaci." Nečekala jsem na rozloučení a hovor prostě típla. Neměla jsem tušení, jak se se vším vypořádat. Slyšet Scottyho po telefonu mě ubíjelo. Byl poslední člověk, který mi zbyl kromě mámy, jediný pevný bod v životě, který jsem doufala, zůstane nablízku za všech okolností. Nedokázala jsem si bez něj představit jediný den. To bez Briana taky ne.
Hodiny na displeji telefonu ukazovaly něco po čtvrté ráno, za jiných okolností bych se oblékla a šla si ven zaběhat, ale pochybuju, že by mě někdo pustil ven z domu, takže jsem se rozhodla jen seběhnout schody do suterénu a vyběhat se na běžícím pásu.

Po vyběhání a sprše jsem opatrně, a hlavně neslyšně vyběhla schody zpátky do svého pokoje, ale zarazila jsem se uprostřed chodby. Na konci dlouhé bílé chodby upoutaly mou pozornost dveře. Zaváhala jsem a udělala pár kroků vstříc k pokoji. Nebyla jsem za těmi dveřmi ode dne, kdy Brian zemřel a ačkoli bylo velmi lákavé se v něm zase objevit, měla jsem strach. Bála jsem se, že mě pokoj pohltí a nikdy se z té bolesti nedostanu. Musela jsem to ale přemoct, chtěla jsem tam vejít. Chtěla jsem mít zase pocit, že je všechno v pořádku.
Otevřela jsem dveře do Brianova pokoje, všechno tam vypadalo stejně jako ten den, kdy odešel. Rozházené peřiny v posteli, pár košil na háčku u dveří, několik plechovek všeho možného pití na stolku. Bylo to, jako kdyby tu někde pořád byl, jako kdyby se měl vynořit ze dveří koupelny a hodit po mně tím svým úšklebkem a dobírat si mě, co dělám v jeho království.
Udělala jsem krok dovnitř a vůně, která se nesla pokojem mě ihned obklopila a totálně pohltila. Zůstala jsem stát na místě neschopná pohybu. Věděla jsem, že jestli mě tu otec najde, bude zle, ale nemohla jsem si pomoct, potřebovala jsem chvíli klidu. Prošla jsem pokojem a bříšky prstů se dotkla všeho, okolo čeho jsem prošla. Zadívala jsem se na stůl v rohu místnosti a na fotku v černém rámečku pověšenou na zdi nad stolem. Byla jsem tam s Brianem, když jsme byly ještě malé děti. Seděli jsme v zahradě a oba jsme se dívali na psa, kterého táta přivezl. Brian měl zrovna narozeniny a strašně si psa přál, a tak mu táta to přání splnil. Tmavý labrador měl kolem krku modrou mašli a uši mu plandaly ve vzduchu, jak probíhal zahradou kolem nás. Brianův úsměv mě píchnul u srdce, kdo mohl tenkrát tušit, co se stane. Zakroutila jsem hlavou, abych se vrátila v myšlenkách zpět do reality a udělala pár kroků směrem k posteli, do které jsem se hned svalila. Přikryla jsem se dekou a drtila její okraje v rukou. Tak moc jsem chtěla, aby byl Brian zpátky, aby odněkud vyšel a řekl mi, že posledních pár dnů byla jen noční můra, ale nestalo se tak.