Dívka a kůň - nezkrotný hřebec

kapitola 1.

Jdu domů. Je devět večer a já se snažím dostat se domů dříve než se tam dostane táta. A to je za pět minut. Měla jsem být doma už v osm ale tak trochu jsem se na to vykašlala.
Už jsem u plotu ale bránou nemůžu. Táta tam má kamery. Doběhnu na místo kde je plot nejnižší a tam ho už nacvičeným pohybem přelezu. Protáhnu se okolo zdi aby mě kamera nezachytila, odemknu dům, zase za sebou zamknu, zuju se a rychle běžím k sobě do pokoje kde už jen stihnu zalézt do postele pod peřinu než uslyším odemykání dveří. Zavřu oči a do pár sekund už mi do pokoje vchází osoba. Nejspíš to bude táta jelikož Hannah by tohle nikdy neudělala.
Táta pak zase odejde ale slyšela jsem jako by něco pokládal na můj noční stolek.
Ale už to teď nehodlám zjišťovat. Rychle se pod peřinou převléknu do pyžama a pak už usnu.

...

Klidně spím když v tom mi někdo do uší pustí hodně nahlas hudbu. Oči mám zavázané hadrem ale i s překrytýma očima vím že někdo sedí hned vedle postele a tak si moje pěst najde svůj cíl. Shodím z hlavy sluchátka a šátek a podívám se koho jsem to praštila. Mého o rok mladšího bratra Petera a vedle něj až vyděšeně sedí dva jeho kamarádi. Peter se držel za nos a koukal se na mě vražedným pohledem. Čekala jsem že se na mě vrhne a začne mě mlátit, ale on se jen zvedl usmál se a s jeho kamarády za zády odešel. Vůbec nevím co se děje. Zavrtím hlavou a vylezu z postele.
Spáchám ranní hygienu a jdu se obléct. Jeanové kraťasy a černé tílko. Většinou mám jen černé, šedé a bílé oblečení. Žádné jiné teda samozřejmě až na jeany. Seběhnu schody po dvou a rychle přiběhnu do kuchyně vezmu si něco z lednice a jdu si to sníst do jídelny. Bohužel máme zakázáno brát si jídlo do pokoje. V jídelně naštěstí nikdo není ale sedí na gauči v obýváku který je s jídelnou spojený. Naštěstí je tam něco jako jen tenká zeď takže sem úplně vidět není.
Rychle jídlo zhltnu a jdu ven. Teda alespoň bych šla kdybych neslyšela tátův naštvaný hlas který mě volá. Otravě se tedy otočím a jdu do obýváku kde všichni sedí a Peter se na mě vítězně dívá. Samozřejmě tak aby to ostatní neviděli. ,,Takže co to má znamenat? Ty jsi jen tak praštila Petera pěstí do obličeje?" zeptá se rozčileně táta.

Táta vypadal opravdu naštvaně. Ale upřímně řečeno, stálo mi to za to. ,,Tak moment, ne že bych ho praštila jen tak, on a jeho přiblblí kamarádi mi vlezli do pokoje, zavázali oči, dali sluchátka a pustili do nich hodně nahlas hudbu. Tak jsem se prostě ohnala." začala jsem se obhajovat.

,,Ale jak mám vědět že mi říkáš pravdu. Poslední dobou máš velmi násilnické sklony Kiro. Už si s tebou nevím rady. Už ani nevím čemu věřit." řekne táta. Tak to mě dostalo. Nečekala jsem že v jeho očích klesnu tak hluboko. Je můj otec, to ani vlastní otec mi nevěří? Prostě jsem se otočila a odešla. Musím na vzduch. Obula jsem se a šla na zahradu do zahradního domku. Klíč mám pro jistotu svůj takže jen odemknu a ihned mi padne do ruky to co hledám. Něco jako velký vak. Ten si hodím na záda a ještě vytáhnu kolo. Pak domek opět zamknu a jdu s kolem k bráně. Když vyvedu kolo, zase za sebou zavřu a vyrazím. Mám jedno tajné místo na kterém mě nikdo nenajde.

...

Je to mé tajné místo. Kus lesa já nikdo nechodí. Sesednu z kola, které opřu o strom a shodím ze zad vak. Z něj vytáhnu luk a toulec s šípy. Není to žádný moderní luk ale obyčejný dřevěný s ornamenty které jsem si tam sama vyryla a toulec je také dřevěný s ornamenty a koženým popruhem. Toulec si dám na záda, vezmu luk a vytáhnu jeden šíp. Zavřu oči a pak začnu střílet. Po stromech a větvích mám různé rozmístěné terče. Lukostřelbě se věnuji už rok. Chodím střílet za každého počasí, i když když je vítr tak to moc nejde. Každopádně jsem se naučila strefit cíl i když je vítr. Stačí odhadnout jeho sílu.
Do pár sekund jsou šípy zabodnuté ve středech terčů. Zase si pro šípy dojdu, ale pro asi tři musím vylézt na strom. Už jsem zkoušela i střelbu na pohyblivý terč. Nebylo to žádné zvíře, to bych neudělala. Prostě to bylo na baterky ale už se to rozbilo. Ještě si několikrát vystřelím a pak se vydám na cestu domů. I když mi to tak nepřipadá, uběhlo víc jak dvě hodiny a cesta sem a zpátky trvá asi hodinu.
Luk s šípy a toulcem zase uklidím do vaku, ten hodím na záda a ještě se jednou rozhlédnu. Pak nasednu na kolo a vydám se po lesní cestě pryč. Za chvíli bude oběd a já ho musím stihnout jinak budu mít problém. Dneska máme k obědu nějaké jídlo od Hannah, takže to bude jako většinou nepoživatelné.
Cesta je klidná a ani nezačalo pršet. Jelikož se neděle, musím si připravit věci. Zítra dostáváme vysvědčení a jelikož jsem na střední, tak tam prostě musím být. Koupila jsem si na to nové šaty. Jsou černé a upnuté. Ale jsou mi pohodlné. Šaty většinou nenosím ale asi bych až moc vyčnívala když tam ostatní holky přijdou v šatech. Alespoň jednou chci zapadnout.
Najednou mi zavybruje mobil. Vytáhnu ho a podívám se na displej. Je tam zpráva od táty. Odemknu mobil a kliknu na zprávu kde stojí: ,,Dneska nemusíš chvátat. Právě jsme odjeli do města a jelikož jsi mi neodpovídala na zprávy tak jsme prostě odjeli. Oběd máš v lednici, jen si ho ohřej. Prosím až přijedeš tak si ukliď pokoj. Mám tě rád." Jako vážně? Jen tak si odjede. Do očí se mi začnou drát slzy. To jsem jim tak ukradená? Ani vlastně nevím proč začínám brečet. I když to zní hrozně, tak na tohle už bych měla být zvyklá. Dám mobil splátky do tašky ale chvíli kolo jen vedu. Přez slzy nic nevidím a kdybych jela tak se dříve nebo později o něco rozbiju. Když už jsem nějak viděla, tak jsem nasedla na kolo a jela do takzvaného domova.