Zkus mě chytit

1 - Pohřeb

J.

Černá se mi nikdy nezdála černější, nejdřív jsem dokázala rozeznat černý kabát od černého saka, ale nakonec jsem viděla jen černou zmeť všelijakého oblečení. Hlasy kolem mě proudily jako roj splašených vos, zdvihající se ruce jsem už nevnímala a podávala je automaticky, jako bych přepnula na autopilota. Tváře kondolujících jsem nedokázala přiřadit nikomu určitému.
"Byl pro mě jako bratr." Slyšela jsem z dálky mužský hlas a oči mi cukly jeho směrem, stál zrovna u matky a líbal ji na tvář. "Kdybyste cokoli potřebovali, jsem tu pro vás." Dodal a přesunul se ke mně. Jen co jeho oči pohlédly do mých, dala jsem se znovu do pláče. Přivinul si mě do objetí a vtiskl mi pusu do vlasů. "Chceš odtud odejít?" Zeptal se mě tiše a já němě přikývla.
Sladili jsme krok a vydali se k zaparkovaným autům podél silnice. Cestou se mi do bot dostávalo popadané jehličí a po dlouhé době to byla vítaná nepříjemnost, co mě na pár sekund dokázala odtrhnout od všeho toho zmatku, který se za posledních 14 dní odehrál.
Došli jsme k černému autu a Scott mi otevřel dveře, sesunula jsem se na místo spolujezdce a chvíli nepřítomně zírala před sebe. Auto se po chvíli rozjelo, Scott vyjížděl pomalu z řady zaparkovaných aut a míjel několik hrobů na cestě ven ze hřbitova. V očích mě zase začínaly pálit slzy, nedržela jsem je a nechala je téct, zaznamenala jsem Scottův pohled mým směrem, ale nic neříkal, jen položil svou ruku na mé koleno, v utěšujícím gestu. Nohy se mi samovolně zavrtěly a na chodidlech jsem ucítila jehličí sesbírané cestou. Sehla jsem se a boty sundala, abych je vyklepala. Jehličí dopadalo na kobereček před sedadlem, podívala jsem se na Scotta, který se už soustředil na cestu. "Nevadí?" Ptala jsem se ochraptělým hlasem a držela v ruce botu vzhůru nohama. "Vůbec, udělej si pohodlí." Odpověděl mi s polovičatým úsměvem.
Dokončila jsem svou práci vyklepávání bot a uvědomila si, že až dám nohy na podlahu, tak si je v tom akorát znovu vymáchám. "V zadu mám mikinu. Dej si ji na zem." Otočila jsem se a natáhla pro na červenou mikinu s kapucí. Položila jsem ji na blátem a jehličím obsazenou zem a v hlavě si napsala poznámku, že se o Scottovu mikinu pak musím postarat a dostat ji do původního stavu.
"Je to lepší?"
"Nikdy to nebude lepší, tyhle malé věci mě sice dostanou na pár vteřin pryč od přemýšlení o Brianovi, ale myslím, že už se to nikdy nespraví." Vypustila jsem ze sebe na jeden nádech a se zkrabatělým čelem jsem zavřela oči.
"No..." Odkašlal si a slyšela jsem, jak přesunul ruce na volantu. "Myslel jsem spíš tu podlahu a boty, jestli je ti pohodlněji."
"Jo tohle. Je to lepší, děkuju." Pípla jsem a začala se soustředit na cestu. "Neber mě domů." Šeptla jsem a nevěděla, jestli to Scott vůbec slyšel. Po chvíli ticha promluvil. "A kam?" Jeho hlas byl trochu jiný, v té krátké odpovědi jsem nedokázala odhadnout jakou emoci nesl, a tak jsem se na něj podívala. Oči měl zapíchnuté na cestě před sebou, jedna ruka svírala volant a druhou opíral o okýnko, prsty si držel na rtech a těsně pod nosem. Dlouhé vlasy měl stažené v drdolu a pár pramínků se mu uvolnilo a kroutilo se podél ostrých rysů jeho obličeje.
"Kamkoli jen ne domů, prosím." Pípla jsem a odvrátila zrak na druhou stranu a sledovala ubíhající krajinu.

"Dívej, dívej!" Křičím nadšeně. "Je tam!" Zapištím ještě víc nahlas a dívám se jak puk letí do levého horního rohu branky a já tím vyhrávám zápas proti bratrovi.
"To prostě není možný!" Vzteká se Brian. "Jsi ten joystick úplně vykroutila a já s tím mám pak čarovat?" Vyprsknu smíchy a položím mu hlavu na rameno. "Nemůžeš prostě už přiznat, že v tom jsem lepší, než ty?"