Sága Hříšného Poutníka - Písně kacířovy

3. Rudé Město

393 let před začátkem ledové éry...

Hvězdnou nocí, bez jediného mraku, osvícenou dvojicí měsíců putuje cestou travnatou krajinou tajemný muž. V zaprášeném plášti, kapucí krytou tvář.

Noc se mění v jitro, ráno v poledne a tehdy poutník na obzoru spatří metropoli. Blíží se večer, ale stále mnoho lidí chce vstoupit do města. Řemeslníci, obchodníci, šlechtici, válečníci, i mágové si přejí vejít, ale nejvíce je zde kněží, protože všichni příchozí věří v boha Nexum.

Všichni ne. Poutník, jež konečně přichází ke konci kolony není. Zastaví se. V jeho očích za maskou se odráží pohrdání nad davy před ním. Jemně mávne rukou a opět vykročí. Vznikne vzdušný proud, který mu vytvoří průchod až k bráně. Nestará se o převrácené povozy a desítky raněných či mrtvých působením magie. Jen pár osob to dokázalo ustát. Z nich kněz nedokázal vystát tulákovy činy: "Kdo si myslíš, že jsi! Ty se odvažuješ znesvětit toto posvátné místo? Ve jménu boha tě musím odstra..." Zemřel dřív než stihl domluvit.

Poutník si odfrkne, když mluvčí hoří v plamenech, než melancholicky promluví: "Hmyz bude vždycky hmyz." Než opět vykročí klidným krokem. Po cestě se ho pokusí zastavit ještě pár fanatiků, ale i je potkala krutá smrt.

Muž se zastaví u gigantické brány, kde na něj již čeká vedoucí zdejších stráží: "Nemůžu ti zabránit vejít do města, ale uvnitř tě čeká jen smrt."

"Uvidíme, Církev na mě vydala ultimátum už dávno. Zajímalo by mě jak silné máte základy." s tím tulák projde branou a bezezměny kroku pokračuje do města. 

Krok za krokem se rozhlíží po honosné scenérii vil, sídel a chrámů. Pozoruje ho mnoho lidí. Někteří vyděšeně, jiní znechuceně a další nevýrazně, jako na mrtvého. Poutníkovy činy se již roznesly po celém městě.

Oči pod maskou padnou  na gigantickou bíle zbarvenou basiliku ve středu města, osvětlenou zapadajícím sluncem. Kdysi, když byl ještě mladý, sem zavítal, zničený, ztracený, hledající novou cestu. Tehdy ho ten pohled uchvátil. Od té doby už uplynuly stovky let. 

Když uslyší dav blížících se kroků, pohlédne zpět na cestu před sebou. Přichází průvod po obvodu chráněný desítkami paladinů obklopující ještě vyšší počet kněží. Ve středu zástupu je  papež církve v bílo zlatém rouchu se zlatou holí v ruce a po jeho pravici stojí v podobném hávu mladá, až nepřirozeně bledá dívka s lhostejným nepřítomným výrazem. 

"Ty skutečně nemáš úctu k nikomu Poutníku. Kacíř jako ty se odvažuje poskvrnit toto svaté místo. Nemáš strach z božího hněvu? Příliš nás podceňuješ!" Tulák si sundá masku a rozesměje se: "Arrone, opravdu se mi chceš postavit tady. Je to tvé 'milované' město. Nechceš přece aby lehlo popelem, že? Každý v tomto městě je svým způsobem můj rukojmí a ty je jistě neobětuješ jen abys získal šanci se mi postavit, ne?" Řekne než se opět začne vysmívat Papežově zřejmé bezmoci.

"Ty jsi opravdový ďábel. Jak může na světě být takové monstrum, jako jsi ty K..." Ve chvíli kdy muž se pokusí vyslovit jeho jméno, vzduch se kolem poutníka zvlní, než se pohne. Mrknutím oka překoná vzdálenost jež je odděluje. Během toho machem ruky zpopelní věřící blokující mu cestu. Druhou rukou sevře flétnu.

Přežene se silná vlna pocházející ze střetu hole a flétny. Papež se pod náporem třese útok sotva zablokoval, rozdíl v síle je jasný už na první pohled. Muži se střetnou očima, jedny plné nenávisti, druhé hněvu a pohrdání. Po chvíli se ozve Poutníkův hlas: "Jestli mi chceš zkazit dobrou náladu, můžeš to zkusit, ale měl bys vědět jaký potom jsem, že? Sám nemáš proti mně žádnou šanci, vykopávko." Projede kolem papeže a pokračuje bez překážek dál po hlavní ulici.