Sága Hříšného Poutníka - Písně kacířovy

1. Tichý les

404 let před začátkem ledové éry...

Bezhvězdnou nocí putuje zvířecími pěšinami zvláštní muž. V zaprášeném plášti, kapucí skrytou tvář.

Z mraků vysvitne měsíční světlo a odráží se od stříbrného přívěsku. Natáhne ruku skrytou rukavicí a pohladí kříž zářící na jeho hrudníku. Zastaví se. Je na okraji vysokého útesu. 

Pod ním se táhne moře zelených stromů. Sedne si na okraj útesu, s nohama vedle těla. Přitom odloží plášť i masku.

Jeho dlouhé bronzové vlasy vlají ve větru. Kůže obvázána bledým obvazem kontrastovala se zelenýma očima. Hubené šlachovité tělo bylo zakryto černou košilí, vysokých kožených botách a kalhotami. Za páskem měl přivázanou dlouhou flétnu, měšec a dýku.

Povzdechne si. Nad samotným životem. Protože je jak sfouknutí svíčky. Tak nestálí, únavný, prchavý. Muž to ví, jelikož už sám vzal mnoho životů. Nemůže bez krve na jeho rukou žít. Jedině další zvěrstva, která páchá mohou zahnat nekonečné pocity viny a chamtivost po vlastní smrti deroucí se mu na mysl.

Nyní tyto emoce opět udeří. V tomto lese, daleko od civilizace a lidské krve jež by ho uklidnila. Na tváři se mu vytvoří úsměv, ale je naplněn pouze lítostí a smutkem.
Natáhne ruku k pasu a k ústům si přiloží překrásnou flétnu.

Tichým lesem se nese smutná píseň žalu, vinny a chuť opustit tento zbytečný svět.
Hudebníkovi prsty se míhají po nástroji a ohlašuje lesu jeho temné pocity až samotná příroda truchlí s ním.

Kam až píseň dosáhne je vše živé pohlceno jeho pocity. Krev vytéká ze zvířecích ran, když si všichni živí snaží vyškrábat oči a stáhnout kůži. Monstra řvala bolestí do rytmů hudby, než padla mrtvá k zemi.

Píseň pomalu utichá a muž flétnu odkládá. Vstává a nasazuje si masku i plášť. Klidně vstane a shlédne z útesu. Vykročí vpřed.

A Padá. Ve vzduchu se převrátí tváři k nebi a hledí do vzdalujícího se nebe. Ozve se praskání větví a šust listí, když jeho tělo dopadá na stromy.

Je uvolněný a nechává větve odrážet jeho tělo dle jejich vůle, aniž by to nějak ovládal. Dopadá na zem. Záda má zabořené do hlíny. Zavírá zelené oči a na dně rokle usíná. 

Probouzí se v poledne téhož dne. Nehýbe se a ještě chvíli leží, než vstane. Opráší svůj plášť a vzhlédne k vrcholku útesu, pak se otočí a vydá se pryč nejbližší lesní stezkou.

Den se mění v noc a nastává opět čas úsvitu. Les řídne a poutník poprvé po několika dnech na obzoru zahlédne náznak civilizace představující kouř stoupající nad špičky stromů.

Pokračuje v chůzi dál a brzy se v jeho zrakovém poli zobrazuje menší dřevěná chata s verandou. Nedaleko je slyšet zvuk potoka.

Náhle se dveře stavby otevírají dokořán a z nich vybíhají dva chlapci vypadající na osm a jedenáct. Když však zahlédnou tuláka v zaprášeném plášti zastaví se a rychle vběhnout zpět do domu. Nato z nich vyjde mohutný muž s plnovousem a prohlíží si nové příchozího.

"Co zde potřebujete?" Muž se poutníka hrubě zeptá.
Tichým, ale radostně i mladě znějícím hlasem odpovídá: "Víš, už dlouho jsem neuvolnil můj stres, proto doufám že mi s tím budete moci pomoci."

Muž se zachvěje a podvědomě o krok ustoupí, když z chaty vyjde krásná mladá tak čtrnáctiletá dívka.
Poutníkovy oči se na ni přesunou, jako lovec pozorující svou kořist. Její otec se jí pokusí zablokovat vlastním tělem, ale zkroutí se bolestí, když mu břichem projede nůž.