That (un)lucky girl (CZ)

25. Psi

Neměla jsem tušení, proč jsem to udělal nebo proč jsem vůbec jednala instinktivně, ale šla jsem k němu blíž. A na poslední chvíli ve mně udeřilo špatné svědomí a místo původního úmyslu (který zde nebudu zmiňovat) dát mu pusu (náhoda) jsem ho pevně objala. Pevně, jako mě objímal dědeček, který říkával: „Objímám tě, jako bych tě měl objímat naposledy, protože nikdy nevíš, kdy to naposledy opravdu bude." A vyplatilo se mu to, protože když zemřel, tak nikoho obejmout nestihl.

Neobjímala jsem lidi moc často a ne nějak zvlášť emocionálně, kromě dědy, který si to vždy vynutil. Tentokrát to byla výjimka. Objala jsem Alexe, a dala jsem do toho všechno, co jsem nedokázala popsat slovy. V té chvíli jsem ztlumila celý okolní svět včetně nehorázného lijáku, který mi promočil celé oblečení a hrozilo mi promrznutí. Čekala jsem na to, až vykřikne, že to byl apríl, i přesto, že byla polovina května a byla zima.

Oba jsme čekali na to, až někdo něco řekne. Stále jsem věřila v ten malý zázrak, nebo malou pozitivní náhodu, že si Alex dělal srandu a nikam nejede. A on pravděpodobně předpokládám, že mu zde vyřknu vše, co jsem měla na srdci a udělala bych srdceryvnou scénku, ale já jsem nic neříkala. Tak jako ostatně vždy.

Stáli jsme uprostřed chodníku v přátelském objetí dokud se za námi nerozběhl sousedův pes. Konkrétněji Jackův pes a nekousl mě do nohy.

Bezva.

„Důvod #62 Psi tě žerou. Doslova." Zasmál se Alex, ale mě do smíchu nebylo. Právě mě téměř neznámý pes kousl do lýtka a snědl mi kousek kůže a můj zatím nejbližší kamarád měl brzo odletět s nějakou antiknihomolkou do Švédska, země vzdálené o půl polokoule.

„Kdy odlétáš?" Zeptala jsem se.

„Asi za pět měsíců..." odpověděl a smutně se usmál.

A pak jsem omdlela.

Ano vím moc dobře, že je to nejkratší kapitola, kterou jsem kdy zvládla napsat. Za což se omlouvám, ale mám k tomu svoje důvody...(hehe, ďábelský smích) -K