That (un)lucky girl (CZ)

23. Sušenkový šarm

Vrazila jsem do dveří přibližně minutu před zavírací dobou a Alex hned za mnou. Bill nevypadal nějak otráveně, že mu zkazím večerní pohodu, jako vždy se na mě usmál a pozdravil mě.

„Dneska i s přítelem?" Zeptal se mě a podíval se na Alexe.

„Ne, to je kamarád Bille!" Okřikla jsem ho. „Nemáš tady náhodou umyvadlo, protože se mi nějaký holub vytrusil na hlavu."

„Zatím jste kamarádi. Rovně a napravo." Navigoval mě a já se pokusila zapamatovat si tu cestu. Nebylo to tak složité, ale všichni kolem mě věděli moc dobře, že u mě je vše nemožné možné.

Šla jsem rovně a pak jsem šla nalevo, spletla jsem si strany (samozřejmě) a narazila jsem na komodu. Vrazila jsem do pevně připevněné tyčce od smetáku a když jsem začala couvat, tak jsem šlápla do kyblíku s vodou. No prostě báječné.

***

„Tentokrát černé nebo ty bílé?" Zeptal se mě se smíchem Bill a já zabloudila pohledem k Alexovi, který se na mě zazubil a pokrčil rameny. Samozřejmě mu to bylo jedno, zatímco já umírala zvědavostí, které sušenky si vezmu.

„Nevím." Vydechla jsem nakonec.

„Bylo mi to jasné. tak jsem ti udělal jednu s náplní, která je v bílých a nahoře je černá poleva. Sice jsem si myslel, že přijdeš přibližně zítra, ale nevadí, už je mám a jsou ještě teplé." Potěšil mě Bill a já se musela víc než vděčně usmát.

„Jestli se někdy takhle budeš někdy usmívat na tvého přítele, tak bude ten nejšťastnější člověk pod nebem." Zasmál se stařeckým hlasem a já se pořád musela usmívat. Jakmile jsem překročila práh cukrárny, opustila mě nervorzita a cítila jsem se svá, a v té chvíli ještě lépe než svá.

„Teď jsi ten šťastný ty." Argumentovala jsem.

„Na sušenkový šarm jsem dostal teprv tebe. Dělám si srandu, vždyť víš jak jsem to myslela. A tvůj přítel taky." Mrknul na Alexe a ten zatřepal hlavu, aby se dostal z transu.

„Jak jsi dostal Frannie?" Zeptala jsem se ho, protože jsem se ocitla ve své skvělé náladě.

„Tehdy jsem tuhle cukrárnu ještě nevlastnil, ale vím, že jsme se tady potkali. Vylila na mě kafe, protože byla dost nemotorná a nevím, co to bylo, možná nás spojilo to kafe, nebo ten oční kontakt, zkrátka jsem ji pozval rovnou na rande, a pak už to frčelo. V té době nebyly ty mobily a ty monitory, do kterých tak čučíte, bylo to mnohem lepší, nikdo si na nic nehrál a Frannie jsem vyznal své city dost rychle. Nechápu, proč to párům dnešní generace trvá tak dlouho, radši to ani chtít vědět nechci. Kazit si nejhezčí vzpomínky opravdu nechci." Vyprávěl a já i Alex jsme ho bedlivě naslouchali. Našla jsem několik věcí, které mi něco připoměly a jeho milostný příběh mi připadal až moc krásný, že bych možná mohla závidět.

„To s těmi telefony můžeš vysvětlit Alexovi." pošťuchovala jsem ho.

„Hochu, říkám ti, že tu dívku po tvém boku, potkáš jenom málokdy. Být tebou, už klečím a prosím jí o ruku, ještě kdybych byl tak mladý. Nevíš o co přicházíš, když sedíš s telefonem." řekl Bill a já se musela opět uculit.

„Bille, je to jenom kamarád! Zadaný kamarád." Dodala jsem.

„Zatím zadaný a zatím kamarád." pronesl jistě.

„Vážím si jí, pane. Jenom si myslím, že ženit se s kýmkoliv v osmácti je příliš brzo." Odpověděl zdvořile Alex. Nesutále mě bude dostávat jeho zdvořilost, opravdu. Tohle se téměř vůbec nevidí. A ještě více mě zaskočilo to, co řekl. Bylo to...zahýbající. Zahýbalo to se mnou.

„Ale, to si myslíte všichni. Pak všichni zestárnete a budete jenom nadávat na to, proč jste nebyli spolu už předtím a třeba budete vdaní a ženatí s někým jiným a možná nešťastně. Myslím to vážně. Vy si myslíte, že máte ještě spoustu času, ale to celý proběhne hrozně rychle a než se nadějete, budete sedět v domově důchodců v posledním stádiu života s absurní nemocí jako je rýma. Jeden výdech, jeden nádech a je konec." filozofoval a já ho pečlivě poslouchala. Brala jsem si to k srdci a vážně. Dávalo to smysl. Všechno, co starší lidé říkají dává smysl, protože oni vědějí o čem mluví, vždycky.

Seděli jsme tam v tichu, každý ve svých myšlenkách, dívali jsme se pouze na jedno místo a pak to přerušil Bill.

„Půjdu umýt to nádobí." řekl a pak odešel.

Podívali jsme se na sebe s Alexem a poprvé za celou dobu, co se známe, jsme viděli v očích stejnou věc. Oboum nám to dávalo smysl. Oba jsme měli skleněné oči. Oba jsme byli v ten moment něčím spojení.