Strong Love

10~DÁREK

Ťuk ťuk ťuk.
Otevřely se dveře od nemocenského pokoje. Stál tam Thomas a usmíval se. Já jsem dělala že spím aby jsem se na něj mohla tajně dívat a užívat si ten pohled.
Sklonil se ke mě a políbil mě. Křečovitě jsem se pousmála a dál jsem "spala."

"Vím že nespíš Ellisabeth." usmíval se.

"Ne ne, nevíš." říkala jsem se zavřenýma očima a přemlouvala se k úsměvu.

"Ty jsi vážně zlá. Já přídu a ty takhle?" říkal Thomas ze srandy a sedl si na postel.

"Je mi špatě. Nemůžu dýchat. Prostě to nejde. Bojím se." říkala jsem a chtělo se mi brečet. Thomas nereagoval a dal mi ruku na tvář.

"Já, neměl jsem ti to říkat, ale..."

"Co? Co se děje?"

"Notak, uklidni se. Je to skvělá zpráva. Trochu jsem čet a něco jsem vyčet, řekl jsem to Meri a ta souhlasila. Pak ti řekne víc.

"Co? Co mi nabídne?"

"Nech se překvapit." řekl tajuplně Thomas a usmíval se. "Takovej dárek k svátku."

"Jak to sakra!?..."

"Tvoje mamka se zmínila. A navíc existuje kalendář."

"Ok a kdy dostanu ten dárek?"

"Vydrž.." řekl Thomas a usmíval se.

"Já ho chci teď." zaškemrala jsem.

"Tak ty ho tam chceš teď hned jo?"

"Klidně. Až na to že přitom nemůžu dejchat ale aspoň umřu při sexu." smála jsem se tentokrát upřímně.

"Tak to riskovat nebudu." řekl Thomas a smál se taky. "Až příde Meri, tvař se jako že o tom dárku nevíš. Mělo to bejt překvápko."

"Hmm dobře, pokusim se. Stejně nevim o co jde." řekla jsem a usmála se.

Asi po hodině někdo zaklepal a přišla máma, ségra a táta. Otočila jsem se na posteli směrem k oknu aby jsem viděla na ten "můj" dub.
Bylo mi špatně. Ptala jsem se sama sebe v duchu. Nenamlouvám si to? Ne to ne...je mi blbě. Nemůžu dejchat. Nemůžu? Vážně nemůžu? Ach jo...to je k ničemu. Zase jsem se nasrala.

"Nad čim přemejšlíš?" zeptala se Emma.

"Nad ničím. Ahoj."

"Hmm nad něčim jo."

"Ahoj Emmo." řekla jsem aby mi konečně odpověděla.

"Čau. Už jsem tě zdravila.
Mami ona je zamilovaná že mě neposlouchá?"

"Emmo, buď zticha jo!?" vyjela jsem na ní.

"Proč? Jsi zamilovaná, zamilovaná!!!"

"Tak nezáviď."

"Emmo, Elli, obě toho nechte." řekl táta a podíval se na mě.

"Vážně!? Vážně nás teď budeš vychovávat? Tati, nech toho jo! Nesnaž se. Nemá to cenu. Zase můžeš odjet."

"Ellisabeth, uklidni se jo! Peter ti přišel něco říct! Tak se sakra uklidni! Ty Emmo taky! Všichni. Prostě nech chvíli tátu mluvit. Já s Emmou odcházim a nevrátíme se dokud se neumoudříte jasný!?"

Máma řvala na celej pokoj. Divila jsem se že tu vůbec můžou bejt všichni. Na JIP i Emma...

"Co chceš?" zeptala jsem se když Emma a máma odešly. Byla jsem nepříjemná. Nemohla jsem dejchat. Zasraná hadička uplně se kvůli ní dusim.

"Mám pro tebe dobrou zprávu."

"Už konečně úplně odjedeš? To snad ne. To bych byla strašně šťastná." řekla jsem sarkasticky.

"To nemyslíš vážně Elisabeth viď? Ty mi něco vyčítáš?"

"Co myslíš? Ty roky kdy jsi byl v cizině a já byla v nemocnici? Ty roky když mi bylo nejhůř a ty si mi nenapsal ani blbou esemesku? Den kdy jsem mela 15 mi bylo tak blbě ale máma řikala že přijedeš. Myslíš si že si přijel?! Tak myslíš si to?! Byla jsem tak hotová že mě ten den převezli na JIP a dávali mi den. Já se ale nevzdala. Chtěla jsem ti ukázat že i bez tebe jsem to já. Teď tu umírám a ty se mě ptáš jestli ti něco vyčítám? Sakra zamysli se, nic na světě by nevynahradilo ty roky bolesti, pláče, smutku a Bůh ví čeho ještě. Takže jestli se ptáš jestli ti něco vyčítám, tak odpověď zní ano. Vyčítám ti ty roky kašlání na mě ale i na mámu a Emmu."

Vydechla jsem a utřela si slzy. Táta brečel. V tu chvíli mi ho bylo líto ale pořád jsem ho nenáviděla. S každým pohledem víc a víc. Nechtěla jsem ho tu. Nesnáším ho. Je to tvrdé? Ne. Nemyslím si. Tvrdé je nechat ženu se dvěma dětmi doma, jezdit si po zahraničí a nestarat se. Ještě k tomu když má jedno z nich rakovinu. TO je tvrdé.

"Nemá cenu ti dávat ten dárek." řekl po chvilce táta a otočil se zpět k oknu.

"Ne, nemá."

"Elli, vím že jsem ti ublížil ale vyslechni mě ano?"

"Co?"

"Chci podstoupit transplantaci plic pro tebe. Mohla by jsi žít normálně. Prosím aby jsi si to rozmyslela."

Byla jsem překvapená ale stála jsem si za svým rozhodnutím. "Není co. Já už od tebe nic nechci. To co si udělal je neodpustitelný nejde to. Odejdi prosim."

"Elli já..."

"Běž...moc tě prosím. Odejdi. Hned." ještě jednou se na mě podíval a pak s pláčem odešel.
Po chvíli přišla Meridith. Když zjistila že mi to táta stačil říct a já odmítla sedla si na postel, dala si hlavu do dlaní a plakala.

"Elli, zlato...to je poslední možnost. Už pro tebe nic jiného udělat nemůžeme...tohle je konečná. Tvůj táta je vhodný dárce. Sám se nabídl po tom co mu to Thomas řekl."

Zarazila jsem se. Byl to Thomasův nápad. Ví jak strašně nenávidim tátu a ještě mu nabídne ať mi dá plíce.
"V pohodě Meridith. Nic se neděje. Jsem s tím srovnaná. Vážně jsem."

Meri zvedla hlavu, otřela si oči a řekla. "Ellisabeth, ty...ty se s tím vyrovnáš. Ale tvoji rodiče a Emma ne. A co teprve Thomas. Ten hledá a čte všechny články, všechny případy co prodělaly různé tipy rakovin. Prostě..dělá toho dost. Nikdy nečte, NIKDY a teď leží furt u knížek a internetu. Chce tě zachránit. Našel tenhle způsob...já to vznesla jako první nápad ale nebyl žádný vhodný dárce. Když už byl, tak třeba až za rok. Nepromarni tuhle šanci. Prosím Elli. Moc tě prosím, už kvůli Thomasovi. Miluje tě a vím jistě že i ty jeho. Tak udělej co musíš."

"Vím co musím udělat Meri. A rozhodně to není to, že podstoupím tu transplantaci. Jsem v pohodě víc než si myslíš, víc než si myslej všichni. Aspoň po psychycký stránce jsem smířená s tím že už tu prostě zejtra nemusim bejt."

"A proto by jsi měla konečně vypustit svoji hrdost a všechno s tvojim tátou urovnat. Nejen s tátou...s každym. Jsi natolik hrdá a silná že si nedokážeš představit sebe, že budeš zase žít normálně Elli. Z tvého hlediska je to fajn. Ale z mého ne. Prosím tě znova a naposled. Nepromarni to co by ti mohlo utéct a nenech utéct to, co by mohlo být promarněno."

"Shakespear?"

"Ne všechno ale v podstatě ano."

"Díky Meridith."

"Díky Elli. Mám tě ráda."

"Já tebe taky."

Jen co se za Meri zavřely dveře začala jsem brečet. Tak silná a hrdá jak říkala Meri jsem rozhodně nebyla. Byla jsem slabá jak proutek a rakovina mě pořád ohýbá, dokud se nezlomím.
Znechuceně jsem se usmála. Mám divný kecy. Hodně divný kecy. Rakovina člověka změní. Drž už hubu! Okřikla jsem se v duchu a pak jsem usnula.