Dramione - REDEMPTION

64. Kapitola

Draco se vrátil do svých komnat v mizerné náladě. Sice si s Grangerovou promluvil, jak si naplánoval, ale moc toho nevyřešili. Jejich rozhovor přerostl v hádku a pak... Frustrovaně potřásl hlavou, aby vyhnal myšlenky na ni z hlavy a soustředil je na Meghan.

Sám nevěděl, jak by tehdy reagoval, kdyby mu o těhotenství řekla, přece jen byl o pět let mladší. Jedno ale věděl určitě. Byl rád, že Meghan patří k němu, do jeho života. Při pomyšlení na tu malou upovídanou cácorku mu rty zvlnil sotva znatelný úsměv.

Pohledem ulpěl na komodě, kde se povalovalo několik pergamenů a mezi nimi dopis od matky, na který dosud neodpověděl. Trucoval. V hloubi duše si uvědomoval, že jeho chování je dětinské, ale nemohl si pomoct. Cítil se podvedený, oklamaný a zrazený. Už chápal matčino gesto, proč Hermioně půjčila na ples rodinné šperky. Věděla to. Možná ne po celou dobu, ale věděla, a přesto mu nic neřekla. Bylo mu to líto. A Blaise? Překvapilo ho, že to jeho nejlepší kamarád neprozradil. Vždycky byl upovídaný a udržet tajemství bylo často nad jeho síly.

Jenže teď nevěděl, co dělat. Kdyby byl kdekoliv jinde než v Bradavicích, měl by volnost podniknout různé kroky, ale takhle? Hrad byl uzavřená komunita plná zvědavých tváří a Draco netušil, jak se s tím vším vypořádat. Všechno se v něm pralo, v hlavě měl jeden velký zmatek.

***

Následující týden studenti svého profesora nepoznávali. Místo přísného, ale spravedlivého profesora ochotného vždy poradit a pomoct, tu byl zachmuřený a podrážděný muž, který rozdával školní tresty jak na běžícím pásu a odebíral body při sebemenším provinění. Po prvotním šoku panovalo v dalších dnech v hodinách lektvarů hrobové ticho, nikdo ze studentů se neodvážil na nic zeptat, aby ho nenaštval ještě víc.

I kolegové si všimli jeho rozpoložení a chodili kolem něj po špičkách. Samotná ředitelka si ho několikrát změřila pátravým pohledem, kterému odvážně čelil, ale nic neřekla. V obrazech si kouzelníci šuškali, že se přibližuje a možná brzy překoná hrůzyplnou pověst profesora Snapea, což se jmenovaného dotklo, takže na ně vrhnul mrazivý pohled a s jakousi urážlivou poznámkou zmizel z obrazu pryč.

Elektra, která si ničeho nevšimla nebo jí to bylo jedno, si ho jedno odpoledne odchytla na chodbě, když mířil do Velké síně, aby se ho zeptala na nějakou zbytečnost související s organizací vyučování. Nakrucovala se před ním a škádlivě se na něj usmívala, což ho podráždilo ještě víc.

„Myslím, drahá kolegyně, že by stačilo použít rozum, pokud nějaký máte, a nezdržovat mě zbytečnými stupidními otázkami. Pokud byste náhodou zvládla čtení a pochopení textu, odpověď na svoji otázku najdete v lexikonu školních pravidel," sarkasticky ji setřel a vrhnul na ni tak znechucený pohled, až se zajíkla a se slzami v očích utekla. Od té doby měl od ní klid a vyhýbala se mu.

Sobotní odpoledne a večer strávil v kabinetu opravováním esejí, které uložil studentům za trest. Když opravil poslední, promnul si dlaněmi unavené oči. Opravování esejů bylo trestem spíš pro něj, uvědomil si.

Přešel do svých pokojů, nalil si do sklenice whisky a vypil ji. Nalil si druhou a usadil se do křesla. Připadal si ztracený, hozený do víru událostí, ve kterých se topil a nevěděl, jak z toho ven. Celý týden se Hermioně vyhýbal, i když vlastně chtěl udělat pravý opak. Jenže ona mu znovu na jeho otázky neodpověděla. Cítil se nejistý a ten pocit se mu nelíbil.

Najednou na něj všechno dolehlo. Potřeboval pryč. Pryč odsud, na čerstvý vzduch. Tady ve sklepení, v jeho pokojích, na něj všechno padalo. Smutek, depresivní myšlenky, bezvýchodnost celé situace. Popadl lahev whisky a bez ohledu na pozdní noční hodinu vyrazil z pokoje.