Co se škorpívá, to se rádo mívá (HP) ✓

|8.|

Říct, že Rose vývoj událostí zaskočil, bylo slabé slovo. Když viděla, jaká bolest probleskuje Scorpiusovi v očích, když opakoval slova, která mu v návalu hněvu řekla první den, kdy se setkali, srdce se jí sevřelo. Nikdy ji ani nenapadlo, že mohl svoje přirovnání jejích vlasů k mrkvi myslet dobře.

Ani na to nepomyslela. Hned automaticky usoudila, že ji uráží. Protože byl Malfoy. Co by mohl dělat jiného, než urážet? Myslela si, že bude stejně předpojatý a nenávistný k Weasleyovým jako jeho otec, ale přitom jediný, kdo se zachoval předpojatě, byla ona sama. Udělala si o něm obrázek na základě slov svého otce, aniž by se obtěžovala ho skutečně poznat.

Kdo vůbec je Scorpius Malfoy?

Scorpius se k ní otočil zády, aby mu neviděla do tváře a Rose pocítila obrovskou vlnu studu. Byla to ona, kdo začal jejich nepřátelství. Ona a její předpoklad, co Scorpius svými slovy myslel. Dřív než se mohla zamyslet nad tím, co dělá, položila Scorpiusovi ruku na rameno.

„Scorpiusi," řekla. „Otoč se na mě, prosím."

Musela vidět jeho oči. Smaragdové oči. A potřebovala, aby on viděl ji. Musela se omluvit a musela to udělat tváří v tvář. Cítila, jak se jeho svaly pod jejím dotekem lehce napjaly. Neodpověděl ani se neotočil.

„Scorpiusi," zopakovala naléhavěji. Chvíli se ani nepohnul, ale pak se konečně pomalu otočil a pohlédl na ni.

„Omlouvám se," vyhrkla dřív, než mohla ztratit odvahu. „Tolik mě to mrzí. Nejsi jako tvůj otec. To, že jsi Malfoy tě nemusí definovat."

Scorpius pomalu potřásl hlavou. „Nestydím se za to, že jsem Malfoy. Už ne. To jméno nosila i moje máma a ona byla nejlepší žena, jako jsem kdy poznal."

Rosiny oči se naplnily lítostí. „Je mi líto, že tvoje maminka zemřela," řekla s upřímností. „Vůbec jsem o tom nevěděla."

Scorpius pokrčil rameny. Jak by taky mohla? Nebyla zrovna osobou, které by se svěřoval. „Pamatuješ, jak jsem ve třetím ročníku dva týdny chyběl?" Rose přikývla. Jeho nepřítomnosti si samozřejmě hned všimla, jen tehdy neznala její důvod. „To bylo kvůli mámě. Vážně onemocněla. Doktoři... bylo jasné, že umírá." Odmlčel se. Bylo pro něj těžké o tom mluvit a vlastně vůbec netušil, proč to říká zrovna Rose Weasleyové, se kterou se ještě před chvílí zuřivě hádal.

„Taky mi zemřel někdo blízký," zašeptala Rose, když se jeho mlčení prodloužilo. „Děda. Vím, že to není stejné, ale celá rodina ho milovala. Babička potom proležela celý měsíc v horečkách. Nemohla unést, že tu najednou není. Mysleli jsme, že ztratíme i ji."

Pohlédli na sebe a pochopili, že oba zažili bolest ze ztráty někoho blízkého. Někoho milovaného. Měli cosi společného a oběma se v tu chvíli zdálo, že je ten druhý naprosto chápe.

Pak opět promluvil Scorpius. „Můj otec netruchlil. Aspoň ne přede mnou, ale mámina smrt ho změnila. Uzavřel se do sebe. Od té doby mě nikdy nešel vyprovodit na nádraží."

A bylo to venku. Tolik se za to styděl. Tolik ho to bolelo. Ani Anthony nevěděl, že Draco Malfoy posílal svého syna na nádraží samotného.

„Vždycky tam chodím brzy," pokračoval Scorpius se staženým hrdlem. Na Rose se přitom nedíval. Bylo snazší svěřovat se jejím botám. „Nádraží je vždycky prázdné a tiché. Dokonce ani vlak tam ještě nebývá. A tak si sednu na kufr a čekám."

„Ach, Scorpiusi!" vydechla Rose a spontánně ho chytila za ruku. Když se ho dotkla, jeho tělem opět projelo příjemné teplo. Najednou se život nezdál být tak špatným. Pohlédl na jejich spojené ruce a pak konečně pozvedl oči k Rose. Tvářila se trochu rozpačitě, ale zároveň ji z očí sálalo odhodlání. „Je mi to vážně moc líto, Scorpiusi. Všechno," řekla a Scorpius věděl, že je to pravda. Bylo jí to líto.

„Možná," pronesl pomalu. „Bychom mohli začít od začátku. Já jsem Scorpius Malfoy, ahoj." Potřásl jí rukou, kterou ho ještě stále držela.

Rose se zasmála. „Těší mě, Scorpiusi. Já jsem Rose Weasleyová a pokud chceš, klidně můžeš moje vlasy přirovnat k mrkvi. Vlastně budeš mít pravdu."

„Opakovat se by přece vůbec nebylo kreativní," mrkl na ni.

„Ještě nedávno ti to se vtípkem o mých zápalných vlasech nevadilo," připomněla mu a lehce se přitom usmívala.

„Ale tobě to vadilo," podotkl a zazubil se.

Rose cítila, jak se jí koutky úst roztahují do ještě širšího úsměvu. Kdo vlastně je Scorpius Malfoy? Opakovala si sama pro sebe. A teď už znala odpověď: je to její nový kamarád. Mrzelo ji, že na to přišla až teď, po dlouhých šesti letech, co se znají. Ale byla ráda, že se to stalo. Zaseknuté dveře tedy nakonec přece jen byly k něčemu dobré. Jinak by se se svým odvěkým nepřítelem nikdy neusmířila. Když tak pozorovala jeho tvář, uvědomila si najednou, že je docela pohledná. Možná se jí pohledná zdála vždycky. A možná ji vždycky přitahovaly jeho zelené oči. Jen tomu nikdy nevěnovala pozornost, protože ho přece nenáviděla.

„Civíš na mě," upozornil ji Scorpius a přerušil tak tok jejích myšlenek. Jeho věta Rose něco připomněla. Naklonila hlavu na stranu. 

„Tys na mě taky civěl. Předtím," připomněla. Oba věděli, na co naráží.

„Ano a ty sis něco mumlala," souhlasil Scorpius a v očích mu blesklo pobavení. „Ale souhlasili jsme, že si každý necháme svůj důvod pro sebe."

Rose vzdychla. „Ale mě by to zajímalo."

„Možná ti to někdy řeknu," zamumlal a trochu se přitom začervenal.

„Ještě než dojedeme do Londýna? Máme spoustu času."

„Možná..." odpověděl protáhle a rozpačitě se usmál. Připadalo mu neskutečné, že se s Rose usmířil. A ještě stále se drželi za ruce. Nechtěl to pokazit a proto jí zatím nic říct nechtěl.

Civěl na ni, protože byl do Rose Weasleyové bláznivě zamilovaný.

Nevěděl, že Rose si mumlala o jeho smaragdových očích, protože do něj byla taky zamilovaná.

Tohle totiž ještě nevěděla ani samotná Rose.

Tak jo, jsme u konce příběhu. Osobně mám otevřené konce z pozice spisovatele nejradši, jako čtenáře mě však vždycky rozčilovaly. Takže plánuju ještě jednu bonusovou kapitolu pro všechny, kterým tento konec nestačí. Vydaná bude pravděpodobně někdy v průběhu prázdnin. Děkuju za to, že jste dočetli až sem a doufám, že jste si jízdu bradavickým expresem společně s Rose a Scorpiusem užili.