Dvůr bolestí

Kapitola 14.

Ještě pořád jsem stála u dveří a zády jsem se o ně opírala. Pric do za jista hrál nějakou hru, ale já jsem rozhodně nehodlala hrát podle jeho pravidel nebo dokonce s ním. Zkopla jsem si boty z nohou s bosa jsem stoupla na studenou podlahu. Jediné co jsem teď chtěla bylo si sednout do křesla a číst knihu, kterou jsem stále svírala na hrudníku. Chránila jsem si jí jako vlastní dítě. Ani jsem si nesundala své modré vílý šaty a rovnou jsem se ovelebila v polstrovaném kusu nábytku, ze kterého jsem krásně viděla do zahrad. Chyběl mi domov, tam jsem takhle sedávala na střeše a při západu slunce jsem četla tu jedinou knihu, kterou jsem měla. Přečetla jsem jí snad tisíckrát. Přestala jsem vzpomínat a otevřela jsem knihu. Opět jsem ucítila staré knihařské lepidlo a pustila jsem se do čtení.

Kniha vyprávěla o zrození našeho světa jak ho známe teď. Ale zatím nikde, žádná zmínka o netvorech jako já. Nemohla jsem uvěřit tomu, že sama sobě říkám netvor, ale nebyla to žádná novinka, nebyla jsem žádný svatoušek, ale tahle moje zmutovanost, mi pohled na sebe samou ještě víc ztěžovala. Začetla jsem se do knihy a hltala jsem začné slovo napsané černým ingoustem.

Po přečtení několika kapitol jsem knihu odložila a zvedla jsem se z křesla portáhla jsem si zádá a otevřela jsem dveře od maláho balkónku v mém pokoji. Bosa jsem stoupla na kamennou pohladu a opřela jsem se o zábradlí. V knize jsem se zatím nic zajímavého nedočetla, jen to co už jsem dávno věděla. Jen, že ti "bozi" kteří nám tu vládnout jsem přišli až po jaderné válce. Nikdo kdo dnes žije už si jejich příchod nepamatuje. Bylo to velmi dávno. A to kde byli ukrití před tím než sem přišli nikdo neví. Do dnes se spekuluje jestli jim schopnost dalo velké nmožnoství radiace nebo to jsou opravdu bohové. Osobně jsem sama věřila první verzi. Jenže o tom jsme se mohli jen dohadovat, nidky neexistoval ani jeden záznam o tom jak se vlastně zrodili. Nebo od kud jsou. Kdy vznil první člověk se schopnostmi, nebo jak je to vůbec možné. Všechno tohle zkoumali oni, jejich doktoři a vědci. Takže i kdyby vyšlo na jevo, že první "vylepšený" byl třeba jen pokus v laboratoři, nikdy by se to nikdo nedovzvěděl, protože by bylo jasné, že i ten první "bůh" byl před tím vším jen obyčejný člověk. Ale jak je možné, že jsou lidi jako já. Dvě schopnosti od otce i matky. Dokonce i princové a princezny, měli vždy jen jednu schopnost, buď po otci nebo po matce. Ale nikdy jsem neslyšela o někom z královské rodiny, kdo by byl jako já. Položila jsem si hlavu do dlaní. Ale moje rozjímaní opět vyrušilo klepaní na dveře. Sama pro sebe jsem si zavrčela. Nemohla jsem mít ani trochu soukromí.

"Dále!" Dveře se otevřeli a stála v nich má komorná.

"Je čas na tréning." Svěsila jsem hlavu a pozvdechla jsem si.

"Proč musím trénovat? Chtějí ze mě udělat zbraň nebo co?" Čekala jsem alespoň minimální reakci, ale žádná nepřišla. Komorná šla do šatny a slyšela jsem jak se prohrabuje v botech a oblečení." Stiskla jsem zábradlí tak povně, jako bych do něj ctěla obtisknout mou ruku. Pustila jsem se železa a vstoupila jsem zpátky do pokoje. ZVařela jsem za sebou dveře a s viděšením jsem zjistila, že místo kde jsem zábradlí mačkala je do bíla rozčhavené a je na něj vidět přesný otisk mojí ruky.

"Dobře malý tréning možná neuškodí." Jestli jsem dokázala udělat tohle jen jedním stiskem ruky, čeho bych asi bylas chopná v jiné situaci. Chtěla jsem zjistt, co všechno umím, ale zároveň jsem se i velmi bála, že někomu ublížím.

Vzala jsem si kožené kalhoty, bílou košili a černou korzetovou vestičku. Na nohy jsem si vzala vysoké pevné boty a vlasy jsem si stáhla do culíku. Komorná odešla z komnat a zavřela za sebou dveře. Dalo mi to jasnou nápovědu toho, že tréningovou halu si budu muset najít sama.

"Jak milé." Zasyčela jsem.

Když jsem otevřela dveře od pokoje stáli tam stráže. Alespoň se neztratím, při hledání té nejhorší místosti v tomhle paláci.