Dvůr bolestí

Kapitola 1.

Ráno jsem ležela ve své posteli a převalovala jsem se, stejně tak jako celou noc. Nepodařilo se mi usnout, nějaký zvláštní a nehezký pocit uvnitř mně mě varoval, ale před čím mi bylo záhadou. Můj život byl momentálně dokonalý a já ho nechtěla měnit. Poprvé za svých 17 let života jsem nechtěla utéct co nejdál od Hadnis. Ale tohle ráno bylo jako klid před bouří.

Najednou mi na hlavě přistál polštář a dětský hlásek na mě křičel a snažil se mě vytáhnout z postele.

"Val! Val, vstávej!" Můj nejmladší bratr Fynn, na mě křičel a snažil se mě lechtat. Usmála jsem se jedním koutkem a zvedla jsem polštář. Zašklebila jsem na něj a stáhla ho k sobě po peřinu.

"Nedachmej mě, nejsem medvídě." bránil se Fynn, já jsem ho ale objala ještě pevněji, ale štíhlí Fynn vyklouzl z mého sevření a odstoupil tak daleko od postele abych ho nemohla znova chytit.

"Tak vstávej máma dělá snídani a chce aby jsme na ní byli všichni." Bráška otevřel dveře a mě do nosu praštila vůně vaflí, čerstvě namleté kávy a domácí marmelády.

Vyskočila jsme z postele a rozběhla se ke dveří, ale v tu chvíli mi do dveří vstoupil táta a chytl mě za rameno.

"Dobré ráno zlatíčko." Usmál se na mě táta a pohladil mě po vlasech. Usmála jsem se na něj o skočila mu kolem krku.

"Dobré ráno." zašeptala jsem, když mě objal a přimáčkl.

"Ale teď se převleč, matka to chce." Povzdechla jsem si, když táta scházel ze schodů. Dneska jsem se nechtěla s matkou hádat hned ráno tak jsem se otočila a otevřela jsem skříň, ve které mi stejně visely jen jedny kalhoty, triko a kožená bunda.

Sice jsme patřili k těm šťastným rodinám, kterým zbyl dům z cihel a dokonce i se střechou, ale pořád jsme v ruce obraceli každou korunu. Takže něco jako plná skříň nepřicházelo v úvahu. Každý jsme měli svoje oblečení a bílé roucho na slanosti. Já jsem ho nesnášela. Každý ho měl jen tak ledabyle pověšené na ramenou, ale já jsem nesnášela být stejné jako ostatní, ale s tím mi velmi dobře pomohl pásek a nůžky. Ze svého nudného roucha jsem si udělala krásné bílé šaty s rozparkem až k boku.

Ve svém denním oblečení jsem seběhla dolů ze schodů a zamířila jsem do kuchyně. Všichni se na mě podívali.

"Dobré ráno." Všichni mi jednohlasně popřáli.

"Vám taky dobrý ráno." Odpověděla jsem a posadila se na svém místo k čtvercovému stolu.

Táta jako vždycky seděl v čele a díval se do očí svého nejstaršího syna Greye, který zaujímal místo naproti němu. Matka seděla po tátovo pravici a já vedle ní. Naproti mě seděla malá Lizzie a vedle ní a tudíž naproti matce seděl Fynn.

Na stole stála miska s marmeládou a talíř s vaflemi. Každý jsme měli svůj talíř a skleničku. Když si táta vzal první vafli všichni, jsme se vrhli na snídani. Já jsme si namazali svoje vafle pořádnou vrstvou domácí pampeliškové marmelády a do skleničky nám matka nalila brusinkový džus. Naše společné snídaně jsem měla ráda. Každý měl dobrou náladu. Bohužel mojí matce se tohle pravidlo dneska vyhlo. Její typický výraz byl děsivý a autoritativní. Bála jsem se toho co nám řekne. Její výraz jako vždycky prozrazoval všechno špatné co se jí honilo hlavou.

Fynn polkl poslední sousto a zabil to bursinkovým džuse. Matka se nadechla a já uvnitř věděla, že nás čeká proslov, který jsem vážně nesnášela a takhle u snídaně, to bylo ještě horší než kdykoli jindy. Upřela svoje oči do těch mých a ve mně se všechno stáhlo. Podívala jsem se po ostatních a ti vypadali úplně stejně jako já. Chtěla jsem začít mluvit dřív než ona, ale její hbité rty se otevřeli a mě došel hlas.