Dvůr bolestí

kapitola 12.

Seděla jsem na sedačce společně s královnou a čekala jsem než mě zachrání nějaký z princů. Všichni jsme se měli sejít nejprve v téhle pracovně, která působila spíše jako laciný klub. Královna seděla vedle mě s dokonale rovnými zády, zkříženými kotníky a ruce měla položené na kolenou. Vypadala velmi elegantně. Nechtěla jsem si sní povídat, bohatě mi stačil náš rozhovor na mojí první večeři v paláci.

Dveře zaskřípaly a do pracovny vkročil princ Bright. Korunní princ na sobě měl červenou a bílou stejně jako já. Kdyby na sobě měla tyto barvy i královna, nebylo by to tak zvláštní, jako když jsem měla stejné barvy jen já. Princ mě obešel a postavil se naproti královně. Lehce vzal její pravou ruku a políbil ji.

"Matko." Pozdravil královnu. Čekala jsem že když položí královninu ruku zpátky tak si sedne do křesla naproti a v místnosti zavládne opět ticho. Princ ovšem udělal dva kroky do strany a vzal si i mou ruku, něžně mě políbil na hřbet mojí ruky a když jí pokládal zpátky na má kolena něžně mě hladil palcem. Celým tělem mi projelo mravenčení. Nesnášela jsem ten pocit toho napětí pod mou kůží, když se mě Bright dotýkal. Ale chtěla jsem ho zažívat znovu a znovu. Princ si sedl naproti mě a dlouze se mi podíval do očí. Snažila jsem se vyčíst co mi chce říct, z jeho nádherných kukadel.

"Omlouváme se, jdeme pozdě." Královo znělí hlas se nesl celou pracovnou. Za králem vykukoval Eosaj, nikdy jsem si neuvědomila jak je oproti králi vlastně malý. Viděl mu sotva přes rameno. A tím víc na mě dolehlo, jak jsem oproti králi malá já. Bright se zvedl a šel ke dveřím.

"Myslím, že už jsem si na vaše pozdní příchody zvykla." Královna se na oba dva obořila a Bright se jim jen zašklebil. "Ty se moc nesměj. Máš nosit korunu a chováš se jako děcko." Královna dala velký důraz na slovo "děcko" a já jsem an Brightovi věděla, že mu to zůstane ležet v žaludku. Královna se zvedla z pohovky a já jsem vyskočila na nohy hned za ní. Aby se nemohla obořit i na mě, třeba za to, že je zdržuji. Královna se na mě podívala.

"Výborně, jediný kdo ví kdy má přijít je kříženec." Zaprskala Královna. Její královsky modré šaty se jí zavlnila, když udělala krok směrem ke dveřím. Já šla trochu se skloněnou hlavou za ní. Ale když mě těsně u dveří chytil Bright za ruku musela jsem se narovnat, abych se na něj mohla podívat. V jeho očích to jen zajiskřilo, když se můj a jeho pohled střetl v jedno.

"Skončili jste s románkem?" Naklonil se k nám král, to bylo poprvé kdy jsem ho viděla se usmát.

"Jistě otče." Bright mě pustil a vyšel z dveří. Eosaj se protáhl kolem svého otce a stoupl si ke mně. Náš malý průvod se vydal směrem k hlavnímu vchodu.

"To jsi potřebovala dát tak najevo, že se mnou nechceš mít nic společného?" Obořil se na mě Eosaj šeptem.

"Co prosím?" Otočila jsem se na něj a zamračila jsem se.

"Je to evidentní, máš stejné barvy jako můj bratr. Teď stačí aby jsi vezla kočárek a rovnou si můžeš jít sednou na trůn." Tak teď mě opravdu naštval, ještě jedna taková věta a chytím stejnou barvu, jako moje šaty.

"Ty jeden malý rozmazlený..." třikrát jsem se nadechla a vydechla, abych se trochu uklidnila. "Můj drahý princi, nemyslete si že do mě vidíte. Je pravda že k vašemu bratrovi chovám jistou náklonnost, ale rozhodně si nemyslete, že barvy, které se dnes na našich šatech shodují něco znamenají. Já neměla nejmenší tušení o barvách vašeho bratra." Princ vypadal trochu pobaveně tím, že jsem i jako naštvaná snažila mluvit slušně a podle etikety dvora. Já bych se na sebe taky asi smála, kdybych se viděla.

"Pff." Princ si pobaveně odfrkl. "Jsi jenom moje, on na tebe nemá nejmenší právo." Eosaj ukázal na bratra, který šel sám před námi. Hlavou se mi prohnal nápad, který by Eosajovi smyl úsměv z tváře. A hodlala jsem ho pořádně využít. Vyvlékla jsem se Eosajovi z rámě a třemi rychlými kroky jsem se dostala vedle Brighta. Chytla jsem ho za paži.