Dvůr bolestí

Kapitola 4.

Otevřela jsem oči a čistě jsem se nadechla. Přitáhla jsem si peřinu blíž k bradě a otočila jsem se na bok. Pravou rukou jsem si zajela pod polštář a zívla jsem.

Rychle jsem otevřela oči a prudce jsem se zvedla. Probudila jsem se v posteli s nebesy uprostřed zlatého pokoje. Tohle musel být určitě sem. Tohle musel být určitě sen. Jak jsem se mohla asi dostat z vězení sem. Měla jsem na sobě i bílou košilku. Saténovou se zlatým vyšíváním. Hezky volnou aby se mi v ní dobře spalo. To musel být určitě sen. Dostali se do mé hlavy a ovládají to co vidím. Určitě jsem ještě v cele a místo v posteli ležím na prkně.

Někdo zaklepal na dveře a vstoupil dovnitř.

"Dobré ráno, madam." Řekla služebná a udělala pukrle. Koukala jsem na ní s otevřenou pusou. Služebná pokračovala.

"Je sedm třicet, v šatně na vás čekají vybrané šaty. Za hodinu se máte dostavit na audienci. Pošlu vám sem maskérky." Dívka v černo zlaté uniformě pro služky roztáhla závěsy.

"Em, můžu se zeptat na to kde to jsem? Proč mi říkáte madama je tohle realita, nebo sen způsobený výpary?" Zeptala jsem se. Dívka se na mě usmála a přikývla.

"Jste v Sonnském paláci, říkám vám tak, protože mi to bylo přikázáno a z vězení jste se dostala v halucinacích, byla jste převezena sem protože se přišlo na to, že jste...tedy že nejste...víc vám řeknou na audienci." Dívka udělala pukrle a zase odešla. Chtěla jsem jí věřit, že je to reálné.

Postel byla nejméně třikrát větší než ta, kterou jsem měla doma. Posunula jsem se na kraj s připravila jsem se, že se moje chodidla dotknout studené podlahy. Místo toho jsem ucítila ten nejměkčí a nejhladší kobereček. Podívala jsem se na nohy a přímo u koberce a na mě čekaly naprosto úžasné bačkůrky na podpatku. Zlaté pantoflíčky s bílými peříčky na nártu. Byli tak pohodlné a měkkoučké.

Teprve teď jsem se pořádně rozhlídla po místnosti. Nalevo od postele byla veliká knihovna se zlatým lemováním. Nalevo byl velký obraz krajiny a hned vedle něj okno. K té zdi byla kolmo další a hned na pravém kraji byly dveře. Na levém kraji byly další, ale mnohem větší, byly otevřené a svítilo se v nich. Naproti posteli byl kosmetický stůl s velkým zrcadlem. Se zataženými nebesy jsem na něj z postele neviděla. Byl větší než jídelní, co jsme měli doma. Bílý stůl se zlatým lemovaním, se spousty šuplíčky.

Došla jsem až k těm otevřeným dveřím a strčila jsem do nich. Otevřely se dokořán a já jsem nemohl auveřit svým očím. Další místnost, šatna, byla stejně velká jako samotný pokoj. A uprostřed na ramínku visely ty nejkrásnější šaty, co jsem kdy viděla. Královsky modré se zlatým lemováním na rukávkách a u spodku sukně. Na stupínku pod šaty byly střevíce v královsky modré a vedle nich, na vyšším podnosu, byla zlatá korunka s tmavě modrými drahokamy. Tohle bylo pro mě?

Proč tohle všechno? Ještě včera a bůh ví kolik dnů předtím, jsem byla zavřená v cele, kde mě mučili. Najednou jsem byla madam v nejkrásnějších šatech na světě.

Stála jsem před zrcadlem a komorná mi utahovala šněrovačku a to opravdu pevně.

"Má jedna z vás nějaký nápad jak zadržet dech na tak dlouho?" Zeptala jsem se. Komorné se všechny zasmály. Mě to nepřišlo tak vtipné, já jsem to myslela vážně. Nemohla jsem dýchat. Pár pořádných nádechů a pak už jsem mohla dýchat jen na půl plic.

Vklouzla jsem do svých střevíčků. Byly pěkně utažené a skoro až nepohodlné. V utažené šněrovačce jsem si sedla na stoličku ke kosmetice. Dvě dívky mi spletly vlasy do trochu rozcuchaného a vysokého drdolu. Vypadalo to krásně. Na hlavu mi posadily korunku a na krk mi zaply náhrdelník, který asi patřil ke korunce. Na obličej mi stříkly nějaký sprej, voněj po oříšcích. Tu vůni už jsem skoro ani neznala.