Dvůr bolestí

kapitola 13.

Otevřela jsem dveře do svých komnat a zůstala jsem stát v otevřených dveřích. "K tomu já nikdy nesvolím. I kdybych měla zbytek života prožít ve vězení s omamnými výpary, nebo se nechat zabít v aréně. Eosaje já si nikdy nevezmu."

Zvonila jsem na komornéy aby mi pomohli z šatů, které mi stahovali celé tělo. Hněv ve mě opět narůstal a svíčkám, hořícím v komnatě, se zvětšil plamen. Všimla jsem si toho a pokoušela jsem se uklidnit. Místo toho aby se mi podařilo zklidnit plamínky jsem všechny svíčky zhasla. Povzdechla jsem si a hlavu jsem si položila do dlaní.

Komorné přiběhli a rozsvítili velké světlo. "Proč jste tu po tmě?" Otočila jsem se na ně a chtěla je napomenout, za to vykání, ale nebyli to moje komorné. S překvapeným výrazem jsem pokrčila rameny.

"Copak jste potřebovala?"

"Jen se potřebuju dostat, z těch šatů.

Komorné mlčky přikývly a zavedli do šatny m . Povolili mi vázání korzetu a vyprostili mě z tuny nabírané látky. "Děkuji." Poděkovala jsem, ale ony dál jen mlčeli. Bály se snad semnou mluvit? Všechny komorné odešli z mých komnat a nechali mě samonout. Sedla jsem si na křeslo ze kterého jsem se koukala do zahrad a přemýšlela jsem nad tím co jsem právě udělala svému otci. Nebylo mi ho líto, čekala jsem, že budu brečet, ale nic. Toho muže jsem nazvala a neměla jsem tak proč cítit soucit. Ale nedostavil se ani šok z toho, že jsem právě někoho zabila. Byla jsem snad takový netvro, že jsem necítila ani lítost ned lidským životem? Život byl už tak dost krátký a já ho ještě na králův příkaz vzala. Nemohla jsem nad tím přestat přemýšlet. Co by se asi stalo, kdybych krále neposlechla? zabít mě nemohli. Vyvolali by tím revoluci rudých a dost možná i strach všech stříbrných. Ale i tak nademnou měli velkou moc. Jedině co by mi královská rodina mohla udělat je zavřít mě zpátky do té kamenné cely s výpary, které by oslabily moje schopnosti a i mě samotnou. To co jsem si nikdy nepřála mít mě vlastně ovládalo. Ta moc, kterou mám v sobě mě svazovala. Začal mě hrozně bolet žaludek a v krku se mi udělal velký knedlík. Bála jsem se toho, čeho jsem schopná, a že něco co mám ovládat já ovládá mě.

Netušila jsem kolik času jsem strávila v křesle s hlavou plnou myšlenek.

"Jasnosti?" Zaznělo za dveřmi

"Ano?" Zeptala jsem se trochu nevrle.

"Omlouváme se za vyrušení, ale je čas se přichystat k obědu." Komorná při těchto slovech otevřela dveře. Tohle už byla moje komorná, neměa v očích takovou jiskru, kterou měla při našem prvním setkání.

"Nemám hlad!" Nečekala jsem žádné další odpovědi a ponořila se hlouběji do křesla.

"Je to přání prince." Chce mě svázat do manželství a ještě mi bude říkat, kdy mám jíst? Tak to teda ne, nebudu jeho loutka.

"Vyřiďte nejjasnějšímu princi, že mi je líto, ale že princovo přání dneska nesplním."

"Jistě." Komorná zavřela dveře a slyšela jsem její kroky jak se vzdalovaly od mých komnat. Vstala jsem z měkkého křesla s kytkovaným vzorem. Ano jsem nevěděla jak vypadám. Stoupla jsem si k umyvadlu a podívala jsem se přes zrcadlo sama sobě do očí. Nadechla jsem se, ale nedokázala jsem povolit pohled, který jsem sama na see upírala. Bylo to nepříjemné, ale nedokázala jsem přestat. Nedokázala jsem přestat vyčítat si to všechno co se stalo, a že jsem nebyla schopná říct "ne" královu rozkazu zabít a svatbě, které mě jednou a nadopro uvězní v královské rodině a v tomhle paláci. Jen jsem tam stála a mlčky jsem souhlasila se vším co po mě chtěli. Bála jsem se jich, ale bála jsem se i sebe. S každou další minutou ve mě rostrl strach a oči mi potemněli.