Když jdu na snídani, klepu se strachy. Co když potkám Sturlu a zas to poseru? Anebo ještě hůř, co když mě bude navěky ignorovat? V jídelně je díkybohu je duo Boe brothers a Marte s Karoline, ke kterým si přisednu. Za chvíli se tu začnou slézat i ostatní jak švábi na pivo.
Sturla přijde do dveří, zrovna když je odcházím, takže do sebe narazíme.
„Promiň,“ omluvím se.
„V pohodě.“
„A promiň za ten včerejšek. Já ani nevím, proč jsem to udělala. Z té chvíle mám úplně okno.“
„V pohodě. Neměl jsem na to jít tak rychle. Mohli bychom se vrátit do včerejšího odpoledne?“
Jen přikývnu, mávneme na sebe a každý se vydáme svou cestou. Snad jsem to aspoň trochu dala dopořádku.
Na pokoji trochu chilluju, protože do Francie vyjíždíme až za dvě hodiny a já nedělám věci na poslední chvíli, takže jsem zabalená a připravena k odjezdu. Rozhodnu se vloupat do hotelu Francouzů. Protože beztak se Émilien ještě nezačal balit a vzhledem k tomu, že odjíždí za půl hodiny, se mu určitě nějaká pomoc šikne. A jeho spolubydlící Guigonnat nevypadá na pořádkumilovného člověka, co nedělá věci na poslední chvíli.
Za chvíli už vtrhnu do jejich pokoje. Všude se valí oblečení a věci. Jak jsem předpokládala.
„Ahoj?“ řekne mi nejistě Antonin.
„Čau. Kde je Émilien?“ zeptám se, protože ho tu nikde nevidím.
„Šel balit věci v koupelně.“
„Díky.“
Vejdu do koupelny, kde hlasitě vyhrávají nějaké písničky a Émilien uklízí věci do tašek šnečím tempem.
„Jé princko, co děláš u obyčejných Francouzů?“ zeptá se.
„Přišla jsem jim pomoc s balením, protože všichni biatlonisti jsou stejní. Teda předpokládala jsem to a potvrdilo se to. Už jsem pomáhala Filipovi hledat brýle. A teď jsem tu na pomoc vám, protože jedete už za chvíli,“ řeknu a začnu házet věci do tašek.
„Hej, všechno to pomícháš!“
„Émiliene, za půl hodiny máte sraz před hotelem, s vaším tempem byste nebyli sbaleni ani zítra.“
„Fajn. Ostatně roztřídit to můžeme i v ALGB, že?“ řekne a začne házet věci do tašky.
Pak se přesuneme do pokoje, kde se roční Antonin děsí, jak všechno hazíme úplně náhodně, ale pak se to toho taky zapojí a za dvacet minut máme hotovo.
„Díky za pomoc Princezno,“ řekne Émilien, když se loučíme - I když za pár hodin budeme oba v Le Grand-Bornand.
„Můžeš mi přestat říkat princezno nebo princko?“ zeptám se.
„Proč. Ty bys byla pro mě princezna, i kdyby tvůj děda nebyl král.“
„Pšššt!“
„Promiň. No tak ahoj.“
„Čau.“
„ahoj.“
Obejmeme se. Tak skvělého kámoše jen tak člověk nenajde. A já jsem moc ráda, že jsem ho našla.
Když jdu na hotel, hned na chodbě narážím na Sturlu.
„Čau Theo,“ pozdraví mě s úsměvem.
„Ahoj Sturlo. Jak jde balení?“
„Skvěle. Už to máme. Děkujeme za pomoc s těmi brýlemi.“
„V pohodě. Já jsem na hledání věci dobrá. Před chvílí jsem hledala pod postelí zubní kartáček, takže ty brýle za televizí byly úplně normální.“
„Kdo má sakra zubní kartáček pod postelí?!“
„By ses divil, ale Jacquelin.“
„To nechápu. Ty jsi ve vedlejším hotelu hledala pod Jacqulinovou posteli jeho zubní kartáček?“ zeptá se s nadzvednutým obočím.
„Přesně tak. Jo zní to divně. Émilien je totiž můj kámoš. Nejlepší. A předpokládala jsem, že mu ani Guigonnatovi to balení nepůjde. A taky to tak bylo.“
„Mám takový pocit, že v tomhle se Norové a Francouzi neliší. Johannes s Vetlem ještě ani nezačali.“
Usmějeme se na sebe. Jeho úsměv je tak vřelý a strašně upřímný. Na tenhle úsměv bych se mohla dívat pořád. Jak se mu najednou rozsvítí její hnědné oči a jak -
„Víš Theo, mám tě vážně rád. No prostě, nechtěla bys se mnou ve Francii někde zajít. Třeba se projít, nebo posedět.“
„To mě jako zveš na rande?“ zeptám se vyděšeně. Na rande jsem byla jen párkrát. A vždycky to dopadlo katastrofálně. Ale tady nikdo neví, že jsem princezna ve Francii už vůbec ne.
„Asi jo. Tak co?“
„Samozřejmě že ano.“
„Tak ve středu v šest před hotelem. I když netuším, kde budeme bydlet a neznám to tam, ale mám GPS.“
Zasměju se. To bude ještě zajímavé. Ale nějak se těším.
♡♡♡
Už jsme konečně v Le Grand-Bornand. Je tu nádherně. Sníh se třpytí jako diamanty a slunce svítí tak moc, že to skoro ani není možné. Proto si nasadím sluneční brýle i já přenášení zavazadel. Slunce mi nedělá na oči zrovna nejlíp.
Pokoj mám opět sama, což mi vyhovuje. Stejně ke mě okamžitě přijdou Ida s dvěma holkama, co jsem ještě neviděla - Karo Erdal a Ragnhild Femsteinevik.
Prokecáme celé odpoledne, že si ani nevzpomenu na Émiliena ani na Sturlu, vlastně na nikoho.
Možná jste už na tuto knihu zapomněli, ale mě se jen tak nezbavíte :D
आप पढ़ रहे हैं
Prinsesse // w. Sturla Holm Laegreid
फैनफिक्शन„Tak jo. Díky ehhh..." „Jsem Thea." „Tak díky Theo." Usměje se na mě vřelým úsměvem od srdce. ♡♡♡ Norská královská rodina je vymyšlená. Bez Émiliena by to nebyla kniha. Bez nudných kapitol by to nebyla kniha.
