Prinsesse // w. Sturla Holm Laegreid

♡6♡

„Zase jíš?" zeptá se mě Sturla, když se zakousnu do kyselé žížalky.

„Chceš?" odpovím na otázku otázkou a on si vezme.

„To je mega dobré."

„Tak kdyby nebylo, tak to tu nepojídám. Vždycky když mě s tímhle v ruce vidí děda, šílí. Že prý budu tlustá a budu špatně vypadat na fotkách."

„Máš velmi zajímavého dědu."

Taky aby ne, když je to král. To ale samosebou neřeknu nahlas.

„Vidím tady správně bonbóny?" objeví se vedle mě Johannes a se Sturlou se rozesmějeme.

„No co, není to fér, že Sturla sedí se zásobárnou sladkostí a já sedím s tím fanouškem banánů!"

„Tak si vem," řeknu.

„Kdo vlastně jsi?" zeptá se Johannes a to žížalka skoro vyletí z mé pusy.

„Tebe neučili, že si nemáš brát sladkosti od cizích lidí, Johannesi?! Okamžitě mi dej ten bonbon, pro mě je Thea známá," řekne Sturly.

„Vy jste regulérní blázni," řeknu.

„Cože?! Jak jako?!" uslyší mě Tarjei.

„Hele víte co? Rozdělte si to. Dejte klidně i tam Italům, prostě se podělte a buďte chvíli zticha," řeknu, předám balíček Tarjeii (přijde mi trošku rozumnější než jeho mladší bratr a taky je, protože dá všem od nás, a nabídne i všem Italům, i když většina se na něj dívá, jak kdyby se totálně zbláznil).

♡♡♡

KONEČNĚ jsme v Hochfilzenu. Ještě k tomu asi uprostřed cesty byla mega dlouhá kolona, takže místo jedná a půl hodiny jsme jeli tři hodiny. Takže skvělý. Jsem mega unavená a totálně nemám chuť psát Émilienovi. Prostě si chci jen lehnout do postele. Navíc je dost pozdě. Jenže Émilien mi za chvíli začne volat. Když to nezvedne, znovu mi volá. Takže to zvednu, protože jinak se stejně nevyspím.

„Ahoj," řeknu.

„Okamžitě přijď!"

„Já jsem strašně unavená Émiliene."

„To nebyla otázka. Hotel máme hned vedle vašeho. Pokoj 73. Chci se tě na něco důležitého zeptat."

„Tak OK."

„Ahoj."

„Čau."

Přehodím přes sebe jen bundu a jdu ven.

„Kam jdeš Theo?!" křičí na mě Siegfried, když si otevřu dveře.

„Jen za jedním kámošem."

„Tak si to užij."

Někdy je hold výhoda být princeznou... Ale jen někdy. O dost radši bych žila někde v nějaké vesnici na konci světa.

Zatím jde všechno hladce. Do hotelu vejdu bez povšimnutí - na chodbách nikdo není. Teď jen najít pokoj 73...

Nakonec ho najdu. Musím sebrat všechnu svou odvahu, abych zabrala. Co když mu to ten Francouz špatně napsal a v tom pokoji bude nějaký mrzutý servisák. No nakonec zaklepu. Přinejhorším mě někdo pořádně seřve. Naštěstí mi otevře Émilien.