Prinsesse // w. Sturla Holm Laegreid

♡7♡

„Jsi v poho?" uslyším nad sebou.

„Jasně. jsem jen mega nešikovná," odpovím, zvednu se a otřepů si z kolen sníh.

„Jé! Co ty tu děláš Theo?"

Lezu z okna jednoho Francouze.

„Jsem na procházce."

♡♡♡

Ráno mě vzbudí můj vyzváněcí tón. Venku je ještě tma jak v pytli a já bych nejradši ještě spala, ale natáhnu se po telefonu, kde uvidím Émilien. No jo! Vždyť on mě tak mega moc chce vytáhnout na ta ďáblova prkénka!

Abyste mi rozuměli, na běžkách umím, ale dost často padám, díky tomu, že se vždycky tak nějak zasním a pak už jsem na zemi.

Zvednu ten telefon a Émilien spustí:

„Vstávej Šípková Růženko je nejvyšší čas vyrazit! Obleč se do něčeho teplého, čekám tě před hotelem!"

A pak to tipne. Podívám se na telefon, kolik je hodin. Půl sedmé?! On mě budí o půl sedmé!

No obleču se a jdu ven nikoho nepotkám - kdo by taky tak brzo byl vzhůru, když nemusí!

Když vyjdu ze dveří hotelu, uvidím Émiliena, který mi zamává a jdu k němu.

„Jdeme!" zavelí a jdeme někam, směrem k jejich hotelu, kde mi Émilien podá běžky, přezujeme se a někam mě vede. Vypadá to jako, jak tratě!

„Émiliene! Já po té vaší ohavné trati nepojedu!"

„Jak ohavné?! Ve Snowfileznu je jedna z nejlepších tratí."

„Tak promiň. Ale proč zrovna tudy?!"

„No budu popředu s prohlídkou tratí."

„Mám pár podmínek. Jinak se vracím do postele."

„OK."

„Za prvé nic dlouhého."

„Dobře. Já to měl v plánu. Přece se neuženu před tréninkem."

„Za druhé - POMALÉ tempo."

„Budu se snažit."

„Jakmile odjedeš někde daleko a já nebudu vědět kam, tak tě asi zavraždím."

„Fajn. Souhlasím."

Potřeseme si rukou a začneme se odrážet. Samozřejmě že on je hned od začátku mega přede mnou a stále na mě pokřikuje, že mám přidat. A to je jedu podle mě dost slušným tempem na člověka, co na běžkách naposledy stál před dvěma lety. Nakonec mě Émilien přesvědčí, že si dáme cílovou rovinku. Nechápu, že jsem se do toho zavrtala.

Samozřejmě to pěkně projedu, dyť ten Francouz je schopný prorazit v cílové rovince i Johannese!

Pak už jdu na náš hotel, převleču se a jdu na snídani jsem tam jako první. I když jsem byla venku, tak stejně většina ještě leží v posteli.

Jediný člověk, co přijde do jídelny hned po mě je mě již známý Sturla Holm Laegreid.

„Ahoj Theo! Můžu si k tobě přisednout?" zeptá se a já s plnou pusou jídla přikývnu.

„Co tak brzo?" zeptá se.

„Můj pitomý kamarád Émilien mě prostě vytáhl ven. Když ne včera, tak musel dneska ráno."

„Ouh. Mě jednou vytáhl Johannes. V pět ráno."

„Vypadá to, že Johannes s Émilienem jsou si i trochu podobní."

„Jo taky si myslím. Člověk by to ani neřekl."

Zasmějeme se a Sturla se pustí do jídla a já do toho zbytku. Při jídle si ještě dost povídáme .

♡♡♡

Jeho úsměv se mi v hlavě promítá celý den. Stále slyším ten jeho smích a stále si pamatuji každé jeho slovo, co řekl.

Cely den se cítím jak na růžovém obláčku, všechnu práci dělám s lehkostí a nadšením a tak to probíhá i další dny.

Nevím, co se tu se mnou děje, při závodech v pátek mi nějak ZÁLEŽÍ na tom, aby se Sturlovi dařilo a jeho rány TLAČÍM očima do terče. A když vidím jeho smutný obličej, je mi taky SMUTNO.

Večer máme válečnou poradu s Émilienem. Teda tak to nazval on. Sedíme pod nějakým stromem na lavičce, na které je hromada sněhu, takže za pár sekund máme mokré zadky. Začne to OK. Pogratuluji Émilienovi k šestému místu, on poděkuje, ale pak začne pro něj hlavní téma jeho porady.

„Co Sturla?" zeptá se.

„Co je s ním?"

„Ale nic, jen že na něj koukáš jak na Svatý obrázek."

„Je fajn. A trochu jsme spolu kecali. V letadle, autobuse, když jsem zakopla o šutr, jak jsem Letná z tvého okna a před pár dny na snídani. A nějak mi na něm záleží."

„Aháá."

„Ale na tobě mi taky záleží. Úplně stejně moc."

„Vážně? A čí rány jsi dneska sledovala jak šílená, u čí střelby jsi ani nedutala, jak ses tvářila když jsi Sturlu viděla smutného?"

„Tak možná mi na něm záleží víc. A taky na něj furt myslím. Ale já nevím proč!"

„Já to ale vím. Jsi zamilovanááá!"

„Fajn vtip."

„To nebyl vtip. Hele utříď si to ve své kebuli, já musím na týmovou poradu, měj se."

A odejde. Já se zvednu, oklepu si ze zadku sníh a jdu na hotel. Asi hodinu si volám s taťkou, který se furt ujišťuje, že se mám dobře a bla bla bla...

Další kapitola je na světě <3
Jestli to nedává smysl, tak sorry :D

Tak čauuuu ┌(・。・)┘♪