5. Kapitola

333 34 18
                                    

21. července, rok 1978, pohled Mayi

James sedící hned vedle mě netrpělivě klepal prsty rukou na stůl.

Sama pro sebe jsem se usmála jeho netrpělivému výrazu, načež jsem své ruce položila na jeho, aby mi věnoval pozornost a přestal s klepáním.

Fungovalo to. James na mě upřel pohled a povzdychl si: „Já se nudím..."

„Určitě už tady budou každou chvíli," uchechtla jsem se.

Dnes byl den, kdy nám Fabián s Gideonem měli představit rodinu Weasleyových. Kvůli tomu jsem přemluvila Jamese, abychom se k Děravému kotli přemístili o deset minut dříve.

Jenže jsme tam byli první a tak jsme si sedli a čekali na ostatní. James byl ovšem hrozně nedočkavý a já se mu nedivila: své přátele jsme neviděli už dlouho. Rema jsme viděli naposledy před týdnem, Siriuse James viděl před dvěma týdny a ostatní jsme neviděli od konce školního roku (což bylo 21 dní).

„Asi se z toho čekání zblázním," zamumlal Jamie.

„Já myslela, že už blázen seš!" ozval se za námi veselý povědomý hlas.

Okamžitě jsem vyskočila ze židle, otočila se a objala právě příchozí Marlene. Ta mi objetí okamžitě oplatila.

Jakmile jsme se od sebe odtáhly, Mars starostlivě stáhla obočí: „Jak ti vlastně je?"

Nemusela jsem se ptát o čem mluví. Bylo mi jasné, že naráží na útok v Prasinkách, po kterém jsem pár dní strávila v Nemocnici svatého Munga.

„Už dobrý," usmála jsem se, „sice chvíli trvalo než jsem se z toho vzpamatovala, ale - hlavně díky Jamesovi - jsem už úplně v pořádku."

Společně s Mars jsme se podívali na Jamieho, který stále seděl a zrovna si rukou prohrábl vlasy.

Ačkoliv jsme spolu chodili už několik měsíců a pár týdnů jsme spolu i bydleli, stejně se mi rozbušilo srdce, když mi věnoval svůj úsměv.

„Jsi v tom pořád až po uši," uchechtla se Mars, načež dodala: „a on je pořád stejně sexy."

„Samozřejmě, že jsem!" zazubil se James, zatímco já pobaveně obrátila oči sloup. Pako jedno.

„Čau lidi!" to se ozval právě příchozí Sirius.

„Tichošlápku!" vyjekl Jamie nadšeně, vyskočil ze židle a sevřel Siriuse v medvědím objetí.

Mars vedle mě se zamračila a naštvaně si založila ruce na prsou: „Kvůli mně se ani nezvednul ze židle a kvůli Siriusovi se málem přetrhne!"

Rozesmála jsem se a Mars se ke mně po chvíli přidala.

To už se na nás oba kluci částečně nechápavě a částečně pobaveně dívali. Proto jsem smích potlačila a na přivítanou objala Siriuse.

Poté oba kluky objala i Mars.

„Na koho ještě čekáme?" zeptal se Sirius, načež se pokusil sám sobě odpovědět: „Na Gideona a Fabiána, Náměsíčníka, Červíčka a na Annabell s Charlotte taky?"

Smutně jsem zavrtěla hlavou: „Bell přijde, ale Charie ne. Napsala jsem jí dopis, jenže se mi vrátil neotevřený zpátky. Nejspíš nemá dovoleno s námi mluvit..."

„Když si vzala smrtijeda..." odtušil Sirius s úšklebkem.

Než mu kdokoliv stačil něco říct, ozval se tichý hlas Bell: „Ahoj."

Chystala jsem se jí obejmout, ale Mars byla rychlejší.

Fialovlasá Annabell rozhodně objetí neměla moc v lásce, takže jí Mars pustila stejně rychle jako jí objala. U já jí věnovala jedno rychlé objetí, zatímco kluci jí jen vesele pozdravili.

„Ahoj!" pozdravil Peter, který zrovna vypadl z krbu a právě se ze sebe snažil smést popel.

I on se dočkal objetí od každého z nás, dokonce i od Bell, která přitom trošku zrudla.

„Vy už jste tady skoro všichni?!" podivil se nahlas Fabián, který se i s Gideonem vynořil merlin-ví-odkud.

„My mysleli, že tu budem první!" pronesl trochu zklamaně Gideon.

Mars se důležitě podívala na hodinky: „Máte dvě minuty zpoždění. Vaše omluva?"

Fabián jí věnoval vraždící pohled, ale pak se zazubil: „Ještě chybí Remus a Charlotte!"

„Charie nepřijde," zopakovala jsem ten den už podruhé.

„Jak to?" nechápal Gideon.

„Proto-"

„Já přišel poslední?" podivil se příchozí Rem.

Na nic jsem nečekala a vrhla se mu do objetí. Objetí mi oplatil a když jsme se od sebe odtáhli, prohlídla jsem si ho: „V pořádku?"

Byl bledý a na tváři měl několik nových jizev, navíc měl kruhy pod očima a očividně neměl zrovna dobrou náladu.

Včera byl totiž úplněk. Většinou po něm minimálně dva dny nebyl schopný ani vstát z postele, takže jsem se vlastně divila, že vůbec souhlasil, že přijde.

„Jo, v pořádku. Včerejší úplněk byl o dost slabší než normálně," pousmál se Rem. „Co ty? Nevypadala si dobře, když jsem tě naposledy viděl."

„Taky v pořádku. Po těch Prasinkách mi už zbylo jen pár vzpomínek a jizva na spánku," usmála jsem se.

Remus provinile sklopil oči: „Je to moje chyba, mohla jsi umřít."

„Ale neumřela. Našel si mě včas a včas mě předal lékouzelníkům," nesouhlasila jsem s jeho tvrzením.

„Jenže kdybych tam neběžel, tak by se ti nestalo vůbec nic - protože bys nevyběhla za mnou," obviňoval se dál Rem.

„Třeba bych tam stejně běžela," namítla jsem a pokrčila rameny. Bylo to možné.

„Ale-" nenechala jsem ho domluvit a dala jsem mu obě ruce na ramena: „Rozhodně to není tvoje chyba."

„Jsi hrozně tvrdohlavá," uchechtl se Remus.

„To ty taky," zaculila jsem se a pustila ho, aby ho mohli ostatní obejmout na přivítanou.

„Tak jo, lidi!" oslovil nás po chvíli Fabián, aby si získal naší pozornost, „Každej si nabere letax. Adresa je Doupě. Takže do toho!"

Gideon odněkud vytáhl sáček letaxu a usmál se na mě, Mars a Bell: „Dámy maj přednost!"

---------------------------------------------------------

Jsem tu po dvou týdnech s novou kapitolou! Lepším se, co? :D

Mám na vás ale důležitou otázku: Jak moc si (ne)pamatujete události, postavy a jejich vzhled prvního i tohohle dílu?

Protože jestli si to moc nepamatujete, nejspíš by se hodilo nějaké shrnutí nebo třeba character ask, ve kterém byste se ptali mě nebo postav na různé otázky. Co myslíte?

Pohlcena válkouWhere stories live. Discover now