Tanec v dešti (Izumi & Itachi)✅

23. kapitola

Přečetla jsem si, co stálo na sněhobílém dopisním papíře, a ruce se mi přitom trochu chvěly, jako by psaní do mých prstů vysílalo malé elektrické šoky. Itachi mě mlčky sledoval a ve tváři se mu usadil poněkud nervózní výraz; asi měl strach, že mu ten dopis hodím na hlavu.
Do háje, co to má znamenat? Jsem z toho zmatená...
Ruka s dopisem mi poklesla a k mé nelibosti se stále chvěla. Pohlédla jsem na svou tajnou lásku.
„Itachi... Já nevím, co říct..."
„Hlavně mi řekni pravdu."
Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, a musela jsem sklonit hlavu, abych to zamaskovala. Jenže Itachi nebyl slepý, samozřejmě si toho všiml a náhle vypadal zoufale, protože mě určitě neměl v plánu rozbrečet.

Stáli jsme přímo naproti sobě a přitom měli pocit, že nás od sebe dělí nekonečná vzdálenost.  

„Izumi, počkej...! Poslouchej mě, prosím tě."
Znělo to tak naléhavě, jako bych se snad chystala utéct a on se mě za každou cenu snažil zastavit. Ale já jsem pořád stála na místě, v ruce křečovitě svírala dopis a čekala. Začínalo mrholit. Drobné kapičky deště se zachytávaly v Itachiho vlasech a vytvářely tak drobná světýlka. Uchiha však déšť jako by vůbec nebral na vědomí. Hřbetem dlaně jsem si otřela oči - naštěstí se mi povedlo pláč zarazit a slzavé údolí se tak nekonalo.
„Chápu, že jsi zmatená," řekl soustředěným tónem, „tolik se toho přihodilo... Chodil jsem s Mako, ty jsi taky byla zadaná... Měl jsem za to, že se určitě zanedlouho vezmete."
Tahle věta zněla podivně a za jiných okolností bych nechápala, kam tím Itachi míří, ale v tuhle chvíli mi bylo všechno jasné - naše dohoda se Shisuiem se provalila, a bratři Uchihové tak věděli, že jsme spolu my dva nikdy doopravdy nechodili.
„Jenže pak se se mnou Mako rozešla," pokračoval tiše Itachi, „a já zjistil pravdu i o vás dvou. Že jsi chtěla Shisuiovi pomoct a předstírala jsi, že s ním chodíš."
Jemně, téměř neznatelně jsem přikývla, ale Itachi mou reakci zaznamenal. Usmál se tak krásně, jak to umí jenom on.
„Musím říct, že se vám povedlo opravdu mistrovsky nás vodit za nos. Ostatní pořád věří tomu, že jste úžasně roztomilý zamilovaný páreček."
„Jak jste se vlastně dozvěděli pravdu?" Konečně jsem v sobě našla špetku odvahy a zeptala se na rovinu. Drobné mžení přešlo v solidní liják, takže jsme se schovali pod stříšku před vchodovými dveřmi.
„Vlastně úplnou náhodou," odpověděl Itachi. „Sasuke dokáže být někdy pěkně vzteklý a zrovna vám dvěma to dokázal na tátově oslavě."
„Vzpomínám si."
„Zaslechl to, co neměl. Už nevím přesně, co mi říkal, ale prostě zjistil, že Shisui je gay."
„Takže Sasuke to všechno spískal..."
„Jo, ale kdyby si to nechal pro sebe, nikdy bych... Asi bych tady s tebou teď nestál."
Znovu stisknu dopis od Itachiho v obou rukou a přelétnu očima všechna ta nádherná slova. Opravdu to myslí vážně?
„Trvalo sice nějakou dobu, než mi všechno došlo," pokračoval směle Itachi (můj blažený výraz mu zřejmě dodal odvahu), „ale už jsem si jistý."
„Jistý čím?"
„Že už si tě utéct nenechám."

Dešťové kapky rytmicky bubnují do nedaleko zaparkovaných aut. Ozývá se příjemné šumění. Je to jen lehký podzimní deštík, takže není třeba se bát, za pár minut bude po všem. Dívám se Itachimu do očí a nevnímám čas. 
„Nemáš chuť si zatančit?" zeptá se najednou černovlásek.
„Vždyť prší!" oponuju.
„To vadí? Vždyť máš tanec v dešti ráda, nebo ne?"
Natáhne ke mně ruku a já mu ji pevně stisknu. Sejdeme ze schůdku před dům a déšť se do nás nemilosrdně pustí. Itachi si mě jemně přitáhne k sobě a druhou rukou mě chytne kolem pasu. Prameny vlasů se mu lepí na obličej. Ještě nikdy jsme si nebyli takhle blízko, možná jako malé děti. Opatrně mu položím ruku na rameno. Mám pocit, že mi srdce snad samou nervozitou vyskočí z hrudi, ale zároveň cítím, že je to jiná nervozita než obvykle - taková příjemná, jako bych se chystala udělat něco vzrušujícího. Deštěm nasáklé oblečení začíná studit, ale mně je to fuk.
A když mě Itachi konečně políbí, svět pro mě přestává existovat.

A co že vlastně bylo napsáno v tom dopise, který mám schovaný v kapse kabátu?
To si nechám zatím pro sebe...❤