Epilog

336 22 2
                                    

Nejistě jsem převedl váhu z jedné nohy na druhou a nakonec se konečně odhodlal vejít dovnitř. Do kavárny mě uvítalo tiché cinknutí zvonku nade mnou a já pozdravil dívku, která zde pracovala, než jsem se vydal ke světlovlasému muži oděného v kožené bundě. Seděl u stolu u zdi a lehce nejistě mě sledoval. ,,Ahoj zla-"
 ,,Neříkej mi tak." přerušil jsem ho okamžitě a sedl si naproti němu. 
,,Promiň jen... to nic. Jsem rád, že jsi tady." řekl s nejistým úsměvem a prohrábl si vlasy. Je zvláštní najednou vidět někoho, kdo je obvykle tak sebejistý takhle nejistého. Objednali jsme si a následně se konečně pustily do řešení našeho problému.
,,Chtěl si mi všechno vysvětlit, tak do toho." pobídl jsem ho a sledoval ho. Pořád ve mě hlodal ten malý pocit nejistoty, že tím, že jsem tady, dělám něco špatně. Konec konců, Liam o ničem z tohohle neví a já mu vážně nechci lhát. Z mého přemýšlení mě vyrušil až Kaito.
,,Víš... už když jsme byly děti, tak jsem tě chtěl. Miloval jsem tě v podstatě od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl. Já... vím, že to bylo špatně. Ani nevíš, kolikrát jsem sám sebe proklínal za to, že k tobě  něco takového cítím. I tak jsem se ale nikdy neodhodlal k tomu, abych tě nechal jít a... když jsem zjistil, že se budete stěhovat tak... Neovládl jsem se. Nedokázal jsem žít s tou představou, že jen tak zmizíš, aniž by mezi námi bylo něco víc. Chtěl jsem tě a neexistovalo nic, co by mi v tom mohlo zabránit. Mrzí mě, co jsem ti udělal, ale v tu chvíli jsem nad tím prostě nepřemýšlel. Nebral... nebral jsem ohled na to, že tě to bolí a... ani na to, že tě to postupně ničí. Mrzí mě to, ale v tu chvíli jsem prostě nemohl jinak. Touha vlastnit tě alespoň takhle byla až moc silná a... Když jsem pak viděl tvůj zničený výraz, litoval jsem toho. Litoval jsem všeho, co jsem ti kdy udělal. Vím, že to zní stupidně, ale je to pravda. Tehdy jsem... zapřísáhl jsem se, že už ti nikdy takhle neublížím a tak jsem se tě ani nesnažil kontaktovat. Jediné co jsem měl, byl kontakt s tvým bratrem, který mi čas od času poslal nějakou tvou fotku. To mu prosím nevyčítej. Nebyly to žádné nevhodné fotky. Každopádně, když potom přišel Saki s tou sázkou, neodolal jsem příležitosti tě získat. Řekl jsem si, že mě po těch letech možná ani nepoznáš a měl jsem pravdu. Navíc jsem tě tak mohl chránit před každým, kdo by ti mohl ublížit. Já... chtěl jsem ti ukázat i tu lepší stránku věcí, aby sis nemyslel, že jediný způsob je ten, který ti tolik ublížil. Doufal jsem, že by jsme spolu mohli začít chodit a konečně být spolu. Jenže... potom si objevil ty zprávy. Nevyčítám ti to, to vůbec ne. Akorát... vážně jsem nechtěl, aby to takhle skončilo. Ale to co k tobě cítím je... posedlost. Vím, že tě miluju, ale není to ten nevinný způsob, jaký je třeba u Liama. Vážně ti to s ním přeju, ale... až se přes tu posedlost dostanu, možná... jen možná, by jsme se mohli zkusit přátelit?" navrhl mi a já ho jen sledoval neschopen jediného slova. Měl jsem právo se na něj zlobit. Mám plné právo ho nenávidět, ale... jistá část mě ho nechce z mého života zcela vyškrtnout a já tuhle část sebe nenávidím. 
,,To by jsme mohli." souhlasil jsem nakonec.

-konec-

/*/*/*/*/

Vítám vás u konce tohohle příběhu. Doufám, že se vám příběh líbil a budu moc ráda za jakýkoliv ohlas. Každopádně jak už jsem psala pod předchozí kapitolu, mám v plánu napsat ještě pár bonusů, které snad vyjdou do konce měsíce. Jednalo by se o nějaké krátké bonusy, nebo alternativní konce, ještě uvidím

Budu ráda, když si přečtete i mé ostatní příběhy 

BodyguardWhere stories live. Discover now