Na Hraně Tajemství ✓

EPILOG

Tanja nadzdvihla obočí. „Do přístavu? Proč?"

Davina naklonila hlavu na stranu a pohledem proklínala dlouhé praskliny, které se táhly všude po zdech a protínaly bledě tyrkysovou omítku. „To neříkal. Ale prý budeš potřebovat dalekohled."

„Co?" řekla Tanja, ale znělo to prázdně. Teta místo odpovědi jen krčila rameny a podávala jí malý úhledný dalekohled, který vyštrachala bůhví odkud. Teď už vůbec ničemu nerozuměla. S hrknutím si uvědomila, že o ní bratr už měsíce neprojevil zájem, a když už, volá raději Davině, než jí.

Pochopila, že by neměla s odchodem příliš otálet. Vzhledem k tomu, jak rychle světla ubývalo, by měla naopak vyrazit co nejdřív. Umyla si obličej, rozčesala si vlasy, které nechala, ať se jí vlní po ramenou, pak se oblékla a tiše vyšla na ulici. S šátkem na hlavě hbitě zamířila k přístavu. Kamenné ulice byly plné lidí, zvlášť v tuhle večerní hodinu, kdy se vroucí teploty konečně trochu umoudřily. Slané vůni, která visela ve vzduchu, a rudému přísvitu večera by neodolal žádný rozumný člověk.

Bylo právě čtvrtého května a na Sicílii už bydlela téměř pět měsíců. Dlouho jí trvalo, než si zvykla, že všude kolem sebe slyší zvučnou italštinu a že slunce vychází každé ráno bez rozdílu, stejně jako každý večer poctivě zapadá. Žádná bezútěšná šeď, žádná sněhová břečka na cestách... Bylo to tak jiné a zároveň tak půvabné.

Vyrazila přes město na východ. Autobusy už skoro nejezdily, takže musela jít do přístavní čtvrti po svých. Měla chuť jít oklikou a podívat se, jak to vypadá ve vilové čtvrti Punta Priola, ale ovládla se. Pro pošetilou závist nebylo dnes večer místo a nehodila se ani do tohoto okamžiku.

Věděla, že už nemusí mít oči na stopkách. Oliver Jackson byl pryč. Shelby Freyová hnila ve vězení. Formálně už ani nepatřila k Prescottovým, přesto jí bylo jasné, že Adrienovi nepřátelé by mohli být i jejími nepřáteli.

Jaro přišlo v explozi skvostné nádhery. Jakmile dorazila do přístavu, zaplavila ji hudba a zvuky hlasů. Lidé z Palerma se bavili v ulicích a vysedávali v kavárnách, jako by se vlastně vůbec nic nestalo. Slyšela jásot a smích, zahlédla červené stužky a hopsající děti. Starci vysedávali u venkovních stolů, popíjeli brandy a četli noviny staré mnoho týdnů. Místní restaurace nabízely většinou plody moře – humry, krevety, solené sledě... Ve vzduchu byla cítit hřejivá, vlhká vůně moře, bzučeli tu cvrčci a na černém zábradlí se srážely kapky vody. Sevření zimy už dávno povolilo a přišel vrchol jara, který tomuhle městu náramně slušel.

V téhle čtvrti vypadaly domy jeden vedle druhého zcela identicky. Barva jejich omítky připomínala vanilkovou zmrzlinu, na černých balkónek tkvěl značný podpis času a na kamenné dlažbě pod nimi stála auta, kola a pestrobarevné skútry. Město hýřilo ruchem sobě vlastním.

Míjela oblíbené stánky a prodejce čerstvého ovoce, kteří se pokoušeli utržit poslední peníze toho dne. Když si razila cestu ulicí zachvácenou zlatem, uvědomila si, že možná přece jen udělala dobře, když se rozhodla pro návrat. Sem patří a jedině tady se cítí opravdu bezpečně. Pravda, moc přátel jí nezbylo a musela dlouho a tvrdě dřít na obnově zpřetrhaných vztahů, ale za tento pocit to stálo. Pocit klidu, na který už skoro zapomněla. Jediným důkazem, že se v jejím životě odehrálo něco neobvyklého, byla početná sbírka kabátů, které schovala do staré almary.

Když dorazila do důvěrně známé loděnice, nepřekvapilo ji, že se kolem tyčily desítky běloskvoucích stěžní. Byl tu nepřeberný mišmaš lodí; oprýskané bárky, jachty zazobanců i zkušené koráby s plachtami ošlehanými větrem... Do přístavu zrovna vplul římský trajekt nesoucí vlajku s matkou vlčicí a zakotvil jen kousek od ní. Nejspíš veze další várku turistů a migrantů, kteří budou v Palermu hledat své štěstí. Svět se nezměnil. Život jde dál.