Protiklady

Kapitola 60. KDYŽ MÁM VÁS

*Z pohledu Christophera*

Neuvěřitelná vlna energie mě donutila spadnout na kolena. Hlas jsem měl vykřičený a docházel mi dech. Jako bych úplně zeslábl. Cítil jsem její duši uvnitř sebe. Cítil jsem jak její síla kraptéze opouští mé tělo. Zatínal jsem všechny svaly a snažil se to vydržet. A pak mě něco odhodilo zase na samý začátek Přechodu. Vítr utichl.
Zůstal jsem vyčerpaně ležet, uvědomil si, že už její sílu necítím a rychle se zvedl.
A pak jsem ji znovu uviděl.
Ležela na Rudé věži.

*Z pohledu Rachel*

Musela jsem vynaložit všechnu svou sílu abych se z jeho těla dostala ven.
Bez pomoci Přechodu bych to asi nezvládla.
Byl to úžasný pocit, cítit zas sama sebe.

Zůstala jsem bez hnutí ležet.
Byla jsem neskutečně vyčerpaná.
Christopher taky ležel. A pak se zvedl. Doskočil až ke mně. Chytl mou hlavu do dlaní a zase se rozplakal. Plakala jsem s ním.
Nebyl hezčí pocit, než moct se ho dotknout.
Po těch dlouhých týdnech kdy jsme nemohli.
Ikdyž jsme byli pořád spolu.
Ani jeden z nás se nezmohl slova.
Přitiskl si mě k sobě a mlčel.
"Já věděl, že to dokážeš, Rachel…"zašeptal po chvíli.
"Dokázali jsme to spolu, Christophere."řekla jsem, odhrnula mu vlas z obličeje a pohladila ho po mokré tváři.
Usmál se. A já taky.
Bylo mi krásně.
Konečně.
A pak jsem se zadívala na Bílou věž a zahlédla Olivera a Mandy, dvě osoby, které jsem milovala z celého srdce.
Christopher mi hned všechno vyčetl z obličeje, vzal mě do náruče a i se mnou Přechod přeskočil.
Došla jsem ke klečící Mandy.
Plakala a zakrývala si ústa rukou.
Bez slov jsem ji i s Oliverem objala.
Uvědomila jsem si, jak moc šťastný člověk jsem, když mám tyhle lidi.