Protiklady

Kapitola 29. U MŘÍŽE

Byl druhý prázdninový večer a na škole bylo opravdu pusto. I ředitelka odjela. Ale začínala jsem si na to děsivé ticho zvykat. Mělo to i několik výhod. Byli tu s námi jen dva profesoři - na každou školu jeden a školní řád se tím pádem příliš nehlídal.
Vydala jsem se tedy ven na nádvoří, i přesto, že už bylo po večerce. Byla tma, ale celkem teplo. Myslela jsem na Olivera. Chyběl mi, ale zdaleka ne tolik, jako Christopher. A to bylo špatně, ale nedokázala jsem tomu zabránit.
Sedla jsem si na trávu a opřela se o železnou mříž.
Chvíli jsem tak seděla a pozorovala hvězdy, když tu najednou jsem ucítila, že se o mříž opřel někdo další.
Otočila jsem hlavu a kousek ode mě uviděla Christophera. Opíral se o mříž, nohy měl pokrčené, a pravou ruku položenou na kolenech.
"Ahoj.."vykoktala jsem rychle. Neodpověděl.
"Co tu děláš takhle po večerce?"
Zase nic.
"Proč jsi nejel na prázdniny domů?"
Ticho.
"Chris.."
"Nemůžeš aspoň chvíli držet pusu?"okřikl mě.
"Přišel jsem si sem odpočinout."
To jak zvýšil hlas, se mě dotklo, ale snažila jsem se to nedat znát.
Stačilo, abych jen trochu pokřivila obličej a on by si toho všiml.
Všiml si vždycky všeho. Nikdy mu nic neuniklo. Měl dokonalé všechny smysly. Snad měl i ten šestý. Byl jako lovecký pes, čekající na oběť.
"Promiň."zašeptala jsem po chvíli ticha.
On jen zůstal mlčet a prohrábl si rukou vlasy.
Milovala jsem, když to dělal. Vlastně to dělal pořád. A potom mi došlo, že tu na něj celou dobu přihlouple civím. Se studem jsem se otočila zády a opět se opřela o mříž.
Uslyšela jsem že se mírně uchechtl. Zase si toho všiml. Věděl, že mě dostává do rozpaků.
"Chybí ti Oliver?"ozvalo se po chvíli.
"Co?"vylekaně jsem se otočila.
"Ptám se, chybí ti Oliver?"
"No…"
"To jsem si mohl myslet. Proč s ním pořád jsi, když tě nedělá šťastnou?"
"Ale já jsem šťastná."
Otočil hlavu a dlouze se mi zadíval do očí.
"Každý den v tobě čtu jako v otevřené knize, nikdy se nebráníš. A vidím, že toužíš po něčem jiném, než je on."
Byl neuvěřitelnej.
"Každopádně ti včera daroval hezký růže. Ty máš ráda?"
Nic mu neunikne.
"Kdy konečně přejdeš Přechod?"
"Cože?!"
"Nic."odvětil tiše, pokrčil rameny, zvedl se a zamířil ke své škole.
"Christophere!"zakřičela jsem a postavila se co nejblíž k mříži.
"Omlouvám se, že jsem minule přišla s Oliverem. Nešlo ho odbýt. Nezlob se."
Nezastavil se, neotočil, neodpověděl, ale věděla jsem, že mě moc dobře slyšel.