Protiklady

Kapitola 38. NÁHRADA

Čas plynul rychle jako voda a pro mě to nebyly zrovna hezké dny. Už jsem nezvládla trávit čas s Oliverem. Cítila jsem se vůči němu neskutečně provinilá. I nadále jsem se chtěla vídat s Christopherem, ale moc to nešlo, protože tu zase všichni byli. Od konce prázdnin jsme se zatím viděli jen párkrát.
Ale dnes večer jsme byli domluvení, že se setkáme.
Párkrát ročně se totiž na škole konala soutěž v pečení a vaření. Vždy probíhala večer. Jednotlivé třídy měly za úkol něco uvařit či upéct a porota složená z profesorů potom jednotlivé pokrmy hodnotila.
S Christopherem jsme věděli, že této soutěže se účastnějí úplně všichni a proto jsme si domluvili schůzku na nádvoří.

"Rachel?! Prosím zajdeš pro mouku?"křikla na mě Mandy, zatímco se v míse snažila vypracovat těsto na buchty.
"Jasně!"
Tohle byla moje chvíle.
Místo pro mouku, jsem spěchala na nádvoří.
Vyběhla jsem nedočkavě ven.
Když jsem se dostala k zídce, byla jsem už celá udýchaná.
"Že ti to ale trvalo"prohlásil Christopher sedící na zídce.
"Čekala jsem na vhodnou chvíli!"
Usmál se, seskočil ze zídky, došel ke mně a chytl mě přes mříž za ruce.
"Chyběla jsi mi."
"I ty mně."

Dívali jsme si do očí a mně bylo tak krásně, že jsem si až po chvíli uvědomila, že někdo volá moje jméno.
"Rachel? Jsi tady? Rachel!"
"A do háje!"mihlo se mi hlavou.
Ten hlas nepatřil nikomu jinému, než Oliverovi.
Rychle jsem se démona pustila.
"Co? Co to sakra znamená? Kdo to je?!"rozkřikl se Oliver a celý rozzuřený došel k mříži a chystal se přes ni přelézt. Christopher si hbitě nasadil kapuci, sklonil hlavu a rychlým krokem se vzdálil.
"Rachel?! Kdo to sakra byl?"otočil se na mě Oliver.
Dosud jsem ho neviděla tak rozzlobeného.
"Olivere, prosím…"
"Všiml jsem si, že se mi poslední dobou vyhýbáš, ale v životě by mě nenapadlo, že to bude kvůli nějakýmu jinýmu klukovi!"
Sklopila jsem zrak.
"Nechápu, že sis za mě našla náhradu za tak krátkou dobu, co jsem tu nebyl!"
"Tak to nebylo, Olivere..."
"Počkej, takže mi tu chceš říct, že už to trvá dýl? No to snad nemyslíš vážně, Rachel. Tolik jsem ti věřil. A ke všemu, to byl démon? Sakra, víš jak jsou ti kluci nebezpeční?! Až ti ublíží, tak za mnou nelez."
"Olivere, prosím, nech mě ti to vysvětlit.."zašeptala jsem a natáhla k němu ruku.
"Dej mi pokoj. Už mi dej fakt pokoj, Rachel." zavrčel, mou ruku odstrčil a nasupeně odešel pryč.
Musela jsem se opřít. Zamotala se mi hlava.
Jsem příšerná. Správný anděl by se takhle nezachoval. Asi vážně nejsem anděl.
Opřela jsem si obličej do dlaní a rozplakala se.
S tímhle mi nikdo nepomůže. Za to si můžu sama. Takže si to taky musím vyřešit sama.