Pro korunu vše

0.

Je tomu již dávno, co byla naše zem, naší zemí. Mnoho desítek, ne-li stovek let již uplynulo od doby, kdy byl svět, o kterém se dnes už ani nemluví. Vše pomalu upadá v zapomnění. Staré zvyky, technologie i chování všeho živého i neživého. Možná, kdyby se člověk díval pořádně, že by ještě někde dokázal spatřit to, co zde kdysi bylo, ale již není. Kontinenty jsou už jinak rozestavěny na mapách, které dnes můžete najít. Ty staré byly zničeny kvůli jejich nastalé neužitečnosti. V dnešních dnech je však už vše jinak. Některá místa z map úplně zmizela, jiná zde stále přetrvávají. Moc nového za ta léta nepřibylo, spíš naopak. Vypadá to, jako kdyby se svět postupně zmenšoval. Málo kde se dá ještě spatřit nějaký ten ostrov, kterých tu v dřívějších dobách bylo nespočet. Lidé na nich žili, ale teď? Ve strachu všechno živé, co se zvládlo dostat pryč, prostě tato místa opustila. Vody se staly bouřlivými a nepřekonatelnými. Nedá se přes moře nikam vyplavit. Ten, kdo to zkusil, nepřežil. Jejich ostatky, všech těch odvážlivců, byly vyplaveny zpět na pobřeží zdejší jediné známé země, která se jako jediná ještě nepotopila. Nebo, lidé, co zde žijí, si to myslí, neboť se odtud ještě nikdo nedokázala dostat přes nezkrotnou vodu, která pohřbívá i ty nejzkušenější syny mořeplavců, kteří procestovali svět ještě před tím, než se vše tak moc změnilo. Než se pevnina začala přesouvat a potápět. Lidé se mohou jen dohadovat o tom, co se tam dál nachází. Jestli tam vůbec něco ještě je.