Chloeⓒⓩ

Pondělí 31. srpna

Pondělí 31. srpna
11:58

„No jo, už vstávám!" zařvu zpětně na tátu, který mě právě volal dolu. Prý spím moc dlouho. Pff.

Jeposlední den prázdnin, musím si ho přeci pořádně užít!

Celé mé volno - celé dva měsíce - utekly neskutečně rychle. Asi to bude tím, že jsem skoro celou tu dobu byla zaneprázdněna. První týden jsem jela za prarodiči do Švédska, po návratu jsem dobalovala věci, protože jsme se měli stěhovat. Do Liverpoolu. Ještě jsem se musela stihnout sejít se všemi mými starými přáteli, nakoupit nové oblečení, doplňky a dekorace do mého nového domova. Táta zařizování celého horního patra, kreré patřilo víceméně mně, nechal na mně. Takže toho nakupování a obcházení různých obchodů s dekoracemi a nábytkem bylo opravdu dost. A pak zabydlování se v novém domově, městě. To mi zabralo taky dost práce.

Jsme tu oficiálně už kolem tří týdnů a já sotva trefim do nejbližší pekárny. Za to Starbuks vím přešně kde hledat. Objevila jsem tu i pár značkových obchodů a vhodnýh míst na fotografování, ale jelikož se soustředím spíše na street fotky, tak je v skutku jedno, jestli si najdu nějaké výjmečné místo.

Vylezu z postele a přejdu rovnou do velké koupelny naproti mého pokoje. V zrcadle se na sebe usměju a pak mi zase koutky klesnou dolu. Takhle to dělám vždycky. Vždy se na sebe nejdříve usměji a pak pokračuji. Nevím, proč to dělám, ale už je to taková moje menší tradice.
Vyčešu si culík nahoru, opláchnu obličej vodou a vyjdu na chodbu. Před dveřma do mého pokoje se zastavím, a otočím se čelem ke schodům. Je to tu opravdu veliké. A celé patro patří mně. Víceméně. Je tu jen můj pokoj, pokoj pro hosty, menší ateliér s pracovnou, která patří taktéž mně. Dobře, ty místnosti nejsou tak malé, ale nejsou tak velké jako v naší staré vile.
Měla jsem to tam ráda, ale mám pocit, že si tu zvyknu dřív, než jsem plánovala.

Obrátila jsem se zpět a vešla do pokoje. Ze skříně jsem si vzala tmavě modré legíny a bílé tričko s malou modrou kapsiškou na levém prsu. Pyžamo jsem odnesla do koupelny a vydala se na snídani.

„No, kde jsi tak dlouho?" zeptal se mě táta s povytaženým obočím, když jsem vešla do kuchyně. „Taky vám přeji dobré ráno" pozdravila jsem a šla se usadit k velkému stolu ke Grace- mé nevlastní matce.
„Dobré ráno, Chloe." Opětovala mi Grace pozdrav a příjemně se na mě usmála. Aspoň někdo tu má po ránu dobrou náladu. Tedy spíš dopoledne.
Táta přede mě postavil misku s bílým jogurtem, borůvkami a mandlemi. Vedle toho dal sklenici s pomerančovým džusem a já se cítila jak v sedmém nebi.

Po snídani jsem vyběhla zase do koupelny, vyčistila si zuby a lehce se namalovala. Zakryla jsem mírné kruhy pod očima, řasy zvýraznila voděodolnou řasenkou a rty si namalovala lehce růžovou rtěnkou. Báječné.

V pokoji jsem se posadila na postel potaženou bílým prostěradlem, povlečením a s pár bílými a černými polštárky. Z nočního stolku jsem si vzala telefon a zavolala své ‚staré' kamarádce Emmeline. Nechala jsem to chvíli vyzvánět.
„Konečně! Už jsem mysela, že mi to nevezmeš!" rozkřikla jsem místo pozdravu, když konečně nekonečné pípání přestalo.
„Oh, Ahoj Chloe, taky tě moc ráda slyším. Mám se fajn, děkuji. A co ty?" odpověděla Emm značně ironicky.
„Promiň Emm, tak ještě jednou." Chvíli jsem se odmlčela a pak to zkusila znovu.
„Ahoj Emmeline! Moc ráda tě slyším. Jak se máš?"
„Ahoj Chloe, chybíš mi. Dlouho jsem tě neviděla ani s tebou nemluvila..."
„Ach, Emm. Ty mně taky, ani nevíš jak moc. Kdyby to šlo, přijela bych, hned. Ale nemůžu. Jsme od sebe hrozně daleko. Stýská se mi po New Yorku. A po vás všech co jste tam zůstali." Odpověděla jsem trochu sklesle a cítila, jak se mi začínají vlhčit oči. Rychle jsem je zahnala mrkáním.
„Já vím.. Jsi teď hrozně daleko a to je.. divný. Vždycky jsi bydlela ve stejném státě jako já. Ve stejném městě, dokonce čtvrti a teď prostě.. Ach Chloe.." slyšela jsem jak zvlykla a mě se do očí nanovo hrnuly ty neposedné slzy.
„Emmeline Clarková! Ty nikdy nepláčeš! Tak koukej otřít slzy a jdi se ven bavit. Zítra začíná škola, tak si to užívej. My si budeme volat, kdykoli. A slibuji, že až budu moc, přiletim tam za váma a vyrazíme si někam společně, ano?"
„Dobře, Chloe. Mám tě ráda. Opatruj se, držim palce ve škole. I když to nemusim, ty to zvládneš. A bal kluky! Pa!" řekla už značně veseleji a nad poslední poznámkou jsme se obě zasmáli.
„Já tebe taky Emm. Pa." Odpověděla jsem a típla hovor.