Bude hůř

XXV.

"Boisová, tobě to dneska všechno padá. Koukej se vzmužit!" hučel kouč do Nicol. Na dnešní závěrečný trénink před uzavřením sezóny přišla úplně nepoužitelná. Předešlá noc v klubu ji zmohla natolik, že pustila už pátý míč v řadě.
"Mám špatný den." hájila se, sebrala míč a po zemi ho poslala druhé straně.
Těžko nějaká podobná poznámka obměkčila srdce kouče, který nás měl dnes na startost. Ani se mi nechtělo věřit, že s ním Liam ty tréninky přežíval bez újmy.
"A já špatný rok. A jestli mě budeš štvát, budeš mít špatný rok i ty. A teď makej!" zanadával a pískl na píšťalku.
To, jak při tom Nicol bolestně přivřela oči, mojí domněnku o Sinemě potvrzovalo. Hrála s kocovinou.
"Áha, tady to někdo včera přepískl v Sinemě." neodpustila jsem si se smíchem.
Nicol se na mě zničeně obrátila a jediné její štěstí bylo, že míč chytla Jess, která stála před ní. Další zbytečný bod pro druhý tým by kouč od Nicol nezvládl.
"Vymklo se mi to z rukou." přiznala unaveně.
"Koukám. Dneska bych tě hravě obehrála i já." poznamenala jsem.
A to oproti tobě nehraju ani poloviční dobu.
"Tak hlavně nejsem jediná. Podívej na Kiku." nadhodila Nicol a kývla před nás.
Ani Kika se kocovině nevyhnula, jen to na ní nebylo poznat tolik, jako na dívce po mé levici.
"Ta taky sotva chodí, ale je u sítě, tak si toho nikdo nevšímá."
Nicol měla opravdu. Kika se občas přidržela sítě, aby neztratila balanc, ale míč se k ní dostal málokdy, takže jí nemělo co padat.
"Že si to raději nenecháte na víkend." zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.
Kouč to jistě musel přehlížet. Nešlo si nevšimnout, jak Nicol vypadá. A ta měla jediné štěstí, že ji neposlal do ředitelny. Jednak by měli problém její rodiče, protože ji nechali jít do školy, přestože si její stav žádal spíš pořádný spánek. Druhou věcí byl fakt, že by ze školy vyletěla rychleji, než světlo. A že na ní staví celý volejbalový tým, to by nikoho nezajímalo.
Nicol si povzdechla a promnula si oči. Rozhodně jí muselo vadit i sluníčko, které naší polovině svítilo přímo do očí.
"Takhle to dopadnout nemělo. Měly jsme si jít s Kikou a Bonnie jen zatancovat."
"Ale skončily jste s bolestí hlavy, chápu." zasmála jsem se.
Neponaučitelné, ještě k tomu všechny tři.
Jak se k nám dostal míč tak rychle, to snad věděl jen bůh. V rychlosti jsem pro něj hrábla, aby netrefil Nicol přesně mezi oči, bohužel, udržet se mi ho nepodařilo. Proklouzl mi na zem a opět se ozvalo zapískání na píšťalku, což značilo další bod protějšímu týmu.
"To už ale není možný! Viděly jste ten volejbal někdy vůbec?" rozčilovala se Vanessa u sítě.
Raději jsem mlčela, hádka mi za obhájení se nestála.
"To bylo hezký, McCallová! Zachránila jsi kamarádku od plastiky nosu."
Alespoň kouč mě pochválil, když už nic jiného.
Jen kdybyste si laskavě zapamatoval, že nejsem McCallová.
"Já nejsem McCallová." nedalo mi to, musela jsem ho opravit. To, že si mě polovina školy spojovala se Scottem, neznamenalo, že mi mohli zaměňovat příjmení.
"Jsi od McCalla, ne?" zamračil se kouč a já si povzdechla.
A je to tu zas...
"To ano, ale-"
"Tak jsi McCallová, nedělej mi v tom bordel!" rozhodil naštvaně rukama.
Jak jsem se držela u hádky s Vanessou, tady jsem se musela snažit ještě víc. Stilesovi sice kouč taky říkal Bilinski, ale alespoň mu změnil jen jedno písmeno. Já měla kompletně nové příjmení, ani zdaleka nebylo podobné tomu mému v rodném listě.
"A teď zpátky ke hře." zavelel kouč.

I když nebylo neobvyklé, že jsme se s Theem ve škole minuli, vždy mi ono setkání chybělo. Jestli jsem byla ve škole schopná fungovat s patřičnou dávkou energie, bylo to motivované vidinou, že tu někde během dne Thea potkám. K mojí smůle to tak při dnešním průběhu vůbec nevypadalo.

Ahoj Theo :)
Chtěla jsem se zeptat, jestli bys mi
mohl dneska pomoct s tou biologií?

Alespoň jsem mu napsala zprávu. Kdybych ho potkala, na doučování by přišla řeč do pár vteřin. A já jeho pomoc vážně potřebovala, aby následný test nedopadl katastrofálně. Z nějakého neznámého důvodu mi byl schopný během pár hodin vysvětlit vše, co ani učitelka za nespočet hodin nedokázala.
Upřeně jsem sledovala displej mobilu a listovala zprávami v naší konverzaci. Nevěděla jsem, jestli má čas odepsat, zda náhodou nepomáhá Scottovi hledat Liama.
Posadila jsem se na lavičku hned u vchodu do školy a dívala se kolem sebe.
Občas se stane, že je jeden, ani neví z čeho. A já neměla sílu skoro na nic. Když se mi hlavou neproháněly myšlenky, jak moc lžu svým nejbližším, když se tajně scházím s Theem, přišly na řadu ty o rodičích. Chtěla jsem se jim vyhnout úplně stejně, jako jsem je chtěla vidět. Kdyby nepřijeli, všechno by bylo jednodušší. Sice bych stále řešila, jak vymyslet to tajnůstkaření, ale nemusela bych přemýšlet, jak bude vypadat naše setkání.
Mám je po těch letech jen s úsměvem přivítat, jako kdyby byli pryč týden? Mám je obejmout, říct, že mi chyběli? Ne, to bych lhala.
Nechyběli. Možná ze začátku, teď však byli na druhé koleji. Scott a Melissa mi byli rodinou víc, než ta biologická. Dokázali mě vyměnit za lepší plat, za vyšší postavení ve společnosti. Kdyby se jim chtělo a nebáli se, že pro dítě nebudou mít čas na práci, vzali by mě s sebou. A když mě oni viděli takhle, já tak na ně začala pohlížet stejně.
Mobil zapípal. Radostně jsem se podívala, jestli je to vážně Theo.

Theo
Neboj, počítám s tebou. ;)
Ve čtyři u vás?

Byl to on. Alespoň něco na dnešku vypadalo slibně.

Klidně :)

"Dobré pozdní ráno." pozdravila jsem Scotta, když jsme se míjeli na chodbě. Přidal se ke mně hned, jak si mě všiml.
"I tobě. Kdes byla v noci?"
Otázky na sebe nenechaly dlouho čekat. Jistě, že měl starost, kde jsem byla, když se vrátil z pátrací akce. S Lydií spolu už docela dlouho nekomunikovali, neměl tušení, že přespávám u Martinů.
"U Lydie." sdělila jsem s klidem. Alespoň jeden z nás se stále s větší částí smečky bavil.
"Přijeli tvoji rodiče." oznámil mi Scott. Bohužel pro něj to nebylo nic, o čem bych neměla přehled.
"Já vím, právě proto jsem doma nebyla." přiznala jsem. Sice mě zajímalo, jak včerejšek probíhal, ale bylo tu mnohem podstatnější téma.
"Liama jsi našel?" zeptala jsem se, ale on zakroutil hlavou v nesouhlasu.
"Ne, v lese se opakoval pach v kruzích. Teď dojedu poslední hodinu a pak jdu hledat znovu."
Liam se učil rychleji, než bychom čekali. Chodit v kruzích, smyčkách a vzájemně protínat pachy, to mu Scott vysvětloval možná jednou. A přece si to zapamatoval a použil to proti němu.
"Nebudeš potřebovat pomoc?" ujišťovala jsem se. Určitě jí potřeboval, když ho sám za včerejší den a noc nenašel.
"Ty máš doma rodiče na zpacifikování." opáčil.
"To není žádná výhra." protestovala jsem i já.
Jsou horší než Liam. Klidně bych ho šla hledat a procházela každý jeden kout lesa a města, než byla doma s našima.
"To samé s Liamem. Jak na něj leze úplněk, je pěkně reaktivní." zkonstazoval Scott.
V tom měl pravdu. Liam byl už pár dní nazpátek pěkně nekontaktní.
"Povídej mi o tom. Já dostala vynadáno už včera, protože jsem si dovolila mluvit na Hayden."
Naše společná cesta končila, moje třída byla přímo vedle mě. Bylo třeba se rozloučit.
"Vážně nechceš pomoct?" otázala jsem se naposled. Ani tak nesouhlasil.
"Musím ho najít sám. Není nebezpečný jen sobě, ale i ostatním."