Bude hůř

V.

Procházeli jsme se po lese celé hodiny, dokud se nezačalo stmívat. V tu dobu Theo rozhodl, že bude lepší jít zpět na oficiální cestu, než se motat někde uprostřed ničeho. S tím nápadem jsem souhlasila, neboť se svým lidským zrakem jsem zakopávala v šeru snad i o vlastní nohy.
Došli jsme až na opačný konec stezky, než kterým jsem do lesa vcházela. Theo mi přislíbil, že mě vezme na jeho speciální místo, tedy pro něj místo se speciálním významem. Netušila jsem, kam nás vede, než jsme došli k mostu přes malou říčku.
Theo nás oba dovedl až do středu mostu, opřeli jsme se o zábradlí a jen koukali mezi korunami stromů na stmívající se oblohu. Občas už někde vykoukla zářící hvězda, ačkoli úplná tma zatím nebyla. Celou cestu až na most jsme si s Theem povídali.
Mluvili jsme snad o všem. O škole, o stěhování, o tom jaké to je být vlkodlak, o smečce...
Bylo zvláštní, jak rychle jsme si porozuměli. Celá konverzace tak byla naprosto nenucená a pohodová.
A i Theo se zdál být vděčný, že si má s kým promluvit.
Jen na mostě při pozorování nebe ho ta dobrá nálada přešla.
"Děje se něco?" zeptala jsem se starostlivě, jakmile jsem si všimla, jak v obličeji posmutněl. Rozhodně se netvářil moc v pořádku.
Ani se na mě nepodíval, jen upřeně hleděl na plynoucí vodu.
"Ne, jen se mi vrátily staré vzpomínky." odvětil.
Neměla jsem tušení, o čem mluvil. Něco uvnitř mi říkalo, že bude lepší se neptat, jenže nutkání Theovi nabídnout náruč plnou pochopení a pokory byla větší. Vypadal, že oporu momentálně dost potřeboval.
"Jaké vzpomínky?" optala jsem se.
Ten pohled, který mi následně věnoval, byl příšerný. Vypadal úplně zlomeně. Tvářil se, jako by právě přišel o všechno.
Dost dobře jsem nevěděla, co mám čekat. A nebyla jsem si vůbec jistá, jestli jsem nezvolila špatně, když jsem se ho zeptala.
"Tady pod tím mostem umřela Tara. Moje sestra."
Čekala jsem hodně, tohle ne.
V duchu jsem si pořádně nadávala, že jsem tu otázku vůbec vnesla do debaty.
Kdybys radši mlčela. Vážně by občas bylo lepší zůstat v nevědomosti.
"Proboha, to mě moc mrzí. Ježiš, promiň, já bych se nezeptala, kdybych to věděla." začala jsem se omlouvat. Bylo mi šíleně trapně, že jsem vůbec tu vzpomínku více rozmazávala.
"To je dobrý, nemohla jsi to vědět." usmál se smířlivě a já si všimla, že se mu v očích zalesko.
Ne, ne, ne, ne! Nesmíš ho rozbrečet. Cos to zase provedla!
Ač jsem se snažila vymyslet cokoli, jak alespoň malinko zjemnit naši debatu, na nic jsem nepřicházela. Navíc jsem si byla jistá, že jsem Thea zasáhla víc, než jsem si myslela ze začátku.
"Navíc teď už je to lepší. Časem se lepší všechno." přerušil Theo ticho se smutkem v hlase.
Tak tohle je velmi špatně zvolené téma ke konverzaci.
"Doufám, že jednou to bude dobré úplně. Že nebudu mít výčitky, že kdybych šel s ní, mohl jsem ji zachránit."
Byl úplně ponořený v těch nešťastných vzpomínkách.
"Je mi to moc líto." řekla jsem a chytila ho za ruku. Doufala jsem, že mu to alespoň částečně pomůže.
"To mě taky." přisvědčil Theo.
Cítila jsem, že opora a tiché naslouchání bude to nejlepší, co jsem mu mohla nabídnout.
"Vždycky na mě dávala pozor. I když jsme se někdy pohádali nebo zrovna neměli svůj den. Byla to úžasná sestra."
Každým dalším slovem, jako by ho víc a víc bolelo na srdci. Tuhle jeho stránku bych nečekala. Já vlastně ani nevěděla, že někdy přišel o sestru. Scott mi nikdy nic takového neřekl.
"Ty za to přeci nemůžeš. Někdy je jen osud pekelně nespravedlivý k těm, kteří si to zaslouží nejmíň." snažila jsem se ho povzbudit, ač mi to moc nešlo.
Jen pokýval na znamení souhlasu. Muselo ho to bolet.
Já sourozence neměla, ale představa, že bych přišla o kohokoli, ač jen ze smečky, nebyla moc růžová. Nejspíše bych to zvládala mnohem hůře, než on.
"Víš, že člověk najde štěstí, když ho nejmíň hledá?" začal a obrátil se ke mně čelem. Pořád držel mojí dlaň v té své, ale jeho druhá ruka putovala na mou tvář.
Tohle se dnes už jednou stalo.
"Taky ho brzo najdeš." usmála jsem se a stále sledovala každý detail jeho tváře. Nebyl sice šťastný, ale rozhodně se tvářil spokojeněji, než před chvílí.
"Já už ho našel." pronesl tiše a naklonil se ke mně.
Nenechala jsem ho dlouho čekat a zvedla se k němu na špičky, aby naše pusa byla na světě co nejdřív. A aby trvala co nejdéle.
Já si byla jistá, že jsem svoje štěstí také našla. Nebo vlastně, že si spíš moje štěstí našlo mě.