Bude hůř

XVII.

"Scotte. Scotte zpomal a chvilku se zamysli, Mason by neměl chodit." zasypával ho Stiles svými radami.
Vůbec jsem nechápala, proč Mason jít mohl a já ne. Věděla jsem toho o nadpřirozenu mnohem víc než on a přesto jsem to měla být já, kdo zůstane doma.
"Liam je kámoš, jdu taky." opáčil Mason a hrnul se ke dveřím.
"Ani jsem si nevšiml, že bys najednou získal vlčí moc." rýpl si Stiles. Alespoň tím Scotta s Maliou a Masonem zastavil.
"Jestli nejdeš, pomůže mi." prohodil Scott směrem ke Stilesovi.
"Můžu ti pomoct já. Vím toho o nadpřirozenu víc než on." zkusila jsem své štěstí. Bohužel na mě měl Scott úplně jiný metr, než na Masona.
"Ty budeš doma, to je moje poslední slovo. Když jde o přátele, nepřemýšlíš racionálně." odbyl mě Scott, jako by na tom on snad byl o něco lépe.
"Nemusí chodit, já jdu. Jen chci mluvit s tátou. Převážejí tělo a nikdo ho tentokrát nesmí ukrást." hájil se Stiles.
"Jak to chceš udělat?" otázala se Malia.
"Nevím. Minule mi ten zloděj mrtvol převrátil jeep." řekl Stiles frustrovaně. Na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho, všichni se soustředili na Scotta.
"Vezmeme Thea." ozvala se Malia dřív, než to stihl udělat on. Všechny pohledy se na Thea rázem přemístily, jen on nevypadal, že by souhlasil.
"Měl bych zůstat tady. Co když se doktoři děsů rozhodnou navštívit Coreyho." pronesl a obrátil se na toho, o kterém byla řeč.
Corey stál nejistě téměř v rohu místnosti a ani nepípl.
"Scotte, Stiles má pravdu. Musíme brzdit a myslet." vyčetla mu jeho jednání Lydie.
"Ale já myslím. A Liam a Hayden zatím zemřou."
"Mohl jsi mu ublížit! Hodně ublížit." okřikla Scotta Lydie a ukázala na Coreyho. Pořád se tvářil stejně vyděšeně, jako předtím.
"Já musím najít Liama." opáčil Scott tvrdohlavě.
Ne, vůbec nic s ním nehne.
Doma zůstal jen chvilku, nutkání hledat Liama ho hnalo ven závratnou rychlostí. Hned za ním se pustili Mason a Malia.
"Napiš, kdyby něco." zvolal Stiles k Malia.
"Jasně." přikývla.
"Kdyby cokoli, jasný?" ujišťoval se, to už však Malia zmizela z dohledu.
Doma jsme prozatím zůstali já, Theo, Corey, Lydie a Stiles, který měl každou chvíli čekat telefon od táty, zda už může přijít. Téměř celá policejní stanice se na dnešní noc přemístila do nemocnice, aby zajistila, že nikdo tělo neukradne. Stiles měl však opačný názor. Chtěl, aby tělo nechali být, protože by se mohli všichni zbytečně ohrozit. Byla to poměrně neřešitelná situace. Jeho táta zatvrzele zajišťoval dostatek jednotek, na nadpřirozeno nebral zřetel.
Stilesův mobil zazvonil dřív, než jsme se stihli usadit.
"Táta?" zeptala jsem se, když zařízení vyndal z kapsy a kontroloval displej.
"Jo. Asi už dorazil do nemocnice." odvětil ledabyle. Hovor nepřijal, jen ztlumil vyzvánění a vrátil mobil zpátky do kapsy.
"No nic, já padám. Vy tu zatím dávejte pozor na Coreyho a sebe nazvájem." zavelel. Nejpřísnější pohled však věnoval mně.
Jistě, koho jiného bys měl podezírat z nedodržení slibů, že? Láteřila jsem, nahlas jsem však nevydala ani hlásku.
"Jako by se stalo." ujistil Stilese Theo. Snad alespoň v něm našel Stiles dostatek důvěry, ač jen pro tentokrát.
"Jo." pokýval s povzdechem, než nás opustil.

"Zahojilo se to?" zeptal se Corey, když si sundal Scottovo staré triko z krku. Bylo nasáklé krví, na jeho zátylku však nebyla ani stopa do drápech.
S Lydií jsme se na sebe obrátily. Hojil se až moc rychle.
"Jo, úplně." odpověděl za nás Theo. I s ním se naše pohledy střetly a i on stejně jako my dvě věděl, že to není dobré znamení. Hojení vlkodlaky vyčerpávalo a čím více sil na něj vynaložili, tím hůř pak zvládali běžné činnosti.
"Tak dobře, byla to sranda. Moc mě bavila ta část, kdy mi vlkodlak sáhl svými pařáty přímo do mozku." řekl Corey a zvedl se ze sedačky k odchodu.
"Odejít není dobrej nápad." zastavil ho Theo.
"Víš, Lydie je banshee. Pozná když je někdo blízko smrti. Lydie, co bude, když vyjde ze dveří?" pronesl Theo a obrátil se na Lydii.
Nechápavě jsem ty dva sledovala. Byla jsem si jistá, že takhle to nefunguje. Nebo mi o tom Lydie zatím neřekla.
"Bude to... zlé." odvětila nejistě Lydie a přešla ode mě ke Coreymu. Ten nemohl být zmatenější než já. Opřená o rám sedačky jsem ty tři tiše pozorovala, stále dostatečně mimo na to, abych neřekla jediné slovo.
"Moc zlé." dodala nakonec Lydie.
"I tak to risknu." řekl ironicky Corey a opět zamířil ven.
"Corey?" oslovila jsem ho.
Upřímně mě překvapilo, že se ke mně obrátil a zastavil se.
"Pamatuješ si Tracy, že? Chodila s tebou na angličtinu, myslím." zkusila jsem své štěstí já. Byli jsme stejně staří, bylo pravděpodobnější, že se nechá přemluvit ode mě.
"Jo. Co s ní?" odsekl.
Se vším klidem jsem přešla vedle Thea a Lydie. Oba mě sledovali, možná tajně doufali, že já na něj budu mít větší vliv.
"Víš, jak dopadla?" otázala jsem se Coreyho.
"Jo, je mrtvá."
"A víš, kdo se jí snažil pomoct, jen ho neposlechla?" nadhodila jsem a kývla směrem k Lydii. Ta jen souhlasně přikývla.
Corey se najednou tvářil dost zmateně.
"Jestli to chceš riskovat, prosím. Jen nám dej alespoň šanci najít přátele." ujal se slova Theo.
"Co jsi ještě viděl? Notak Corey, muselo tam něco být?" pokračoval, než Corey stihl jakýkoli protest.
"Viděl jsem nemocnici a odvedli mě z pokoje." pronesl Corey nejistě.
"Ale kam?" položila mu další otázku Lydie.
"Do tunelů. Jak jsem Vám říkal, nic víc."
"A nic se nestalo?" zeptal se Theo.
Corey zavrtěl hlavou.
"Ne." řekl rozhodně.
Už sahal po klice, jen otevřít, když ho Theo v odchodu opět zastavil.
"Musí toho být víc, mysli! Corey alespoň na minutu se zamysli!"
Nečekala jsem, že se Theo tak naštve. Každopádně ta jeho metoda nátlaku na Coreyho zafungovala. S povzdechnutím se k nám obrátil nazpět.
"Bylo tam sklepení." sdělil nám.
"Kde? V nějaké budově?" Ani Lydie neztrácela čas a zasypávala Coreyho otázkami.
"Jo, v nějakém domě. Byl starý, pokrytý prachem a byla tam rozbitá kamenná zeď s dírou, jako kdyby tam vybuchla bomba."
Tvářil se dost osvíceně. A konečně nám dal nějakou stopu.
"Lydie, vlkodlak s pařáty, co napadl Scotta. Neříkal Parrish, že prorazil zeď ve sklepení?Nebylo to tak nějak?" směřoval Theo všechny své otázky k Lydii. Naprosto detailně popsal, co nám Parrish tehdy sdělil.
"Dovoluji si podotknout, že to bylo přesně tak." sebrala jsem Lydii její možnost odpovědi.
Měli jsme stopu a teď navíc i přesné místo.