Prokletí měsíce

Kapitola X. - Pokoj B12

 „Pokud jste mě tu dotáhl jen kvůli tomu, aby jste si mohl promluvit s touto bláznivou ženou, už mě tu nepotřebujete. Počkám vás na chodbě." promluvila jsem, otočila se a rázně zamířila ke dveřím.

 „Zůstaňte..." šerifův tichý, varovný hlas umlkl v záplavě nenadálého výkřiku. Trhla jsem vyděšeně sebou a otočila se k dvojici. Žena vykřikla bolestí a začala se svíjet, pohupujíce se při tom ještě rychleji. Poté najednou vyskočila z postele a vrhla se mým směrem s rukama nataženýma před sebou, jako by mi chtěla vyškrábat oči. Ztuhlá hrůzou jsem se ani nepohnula z místa, za to šerif byl pohotovější. Chytil ženu za ramena a strhl jí zpět na postel. Ta se mu snažila vysmeknout, ale muž jí nedovolil se hnout. Tlačil jí za ramena do matrace. Kovová konstrukce pod bojovým náporem ženy skřípěla.

 „Klid! Nehrozí nebezpečí!" snažil se překřičel ženino vzteklé supění šerif, aniž by povolil stisk.

 „Co mám..."

 „Teď hlavně zklapněte!" zasyčel šerif skrze sevřené čelisti mým směrem. Žena sebou trhala, jako by se chtěla zbavit neviditelných pout. Z úst jí unikaly nesrozumitelná slova promíchaná výkřiky. V ústech se jí dělala pěna. Oční víčka pevně tiskla k sobě. Po spánku jí stekla kapička potu a tělo jí ovládl třas. „Moudrá, chci s tebou mluvit. Prosím, vyslyš mě!" sykl šerif k ženě, která sebou trhala a třásla se. A náhle... vše ustalo.

 Žena umlkla, zůstala nehybně ležet. Prudce oddychovala a ruce se jí nepatrně třásly, stejně jako moje nohy. Srdce mi bylo jako o závod. Snažila jsem se to rozdýchat a uvést se do klidu. Šerif pustil ramena ženy a ucouvl. Krom toho, že nepřestával ženu sledovat, se zdál poměrně klidný. Už jsem se chystala promluvit, když v tom se žena posadila na posteli a prudce hlavu otočila mým směrem. Bezděčně jsem vykřikla a ucouvla. Zíral na mě pár bělmových očí. K mé ještě větší hrůze se žena rozesmála.

 „Nelíbí se ti to, co vidíš, slečno novinářko?" promluvila hlasem, který jí nepatřil. Krev mi ztuhla v žilách. Co se to sakra děje?! Projíždělo mi hlavou a já nevěděla, zda zůstat nebo utíkat. Nohy jsem však měla jako ze dřeva a jakýkoli pohyb by hrozil katastrofou. Hlava ženy se otočila a pohlédla na šerifa, který netečně stál vedle mě. „Ráda vás vidím šerife." na to Reagen jen pokývl hlavou. Žena tu svou naklonila do boku a dívala se na něj. „Obavy vládnou vaší hlavě i srdci."

„Ano." nepopřel šerif. „Přišel jsem vás požádat..."

„Já vím, proč jste tady Prokletý. Nikdo nevyhledává mou společnost, pokud nic nepotřebuje." utnula jej rázně, než opět pohlédla mým směrem. „Tvůj příchod jsem očekávala, Nalezená."

 Stála jsem jako zařezaná. Nalezená? Prokletý?

 „Já... Jmenuji se..."

 „Nesejde na tom, jak se jmenuješ, ale kým jsi, Nalezená.

 „Jsem novinářka." odvětila jsem, ale žena se jen usmála.

 „Nemáš doposud nejmenší tušení, kým jsi." když jsem nenacházela slova, pohlédla znovu na šerifa. „Nyní promluv Prokletý. Řekni, co tě přivádí?"

 „V městě se něco děje, Moudrá. Někdo..."

 „Smrt vkročila do města a ohrožuje ho."

 „Kdyby jen město." odfrkl si šerif. „Ohrožuje vše, co jsme ve městě vybudovali! Pokud ho včas nedostaneme, zničí dohodu s Haxy."

 „Víš přece, že ti nemohu říct, kdo to je." promluvila žena. „Smrt však visí nad městem jako tíživý mrak. Něco se děje, Prokletý, a proces již započal."